Jak sport ke mně, tak já k němu

Ke sportu mám mírně řečeno odpor. Asi nejsem in, ale strašně nerada se potím. Bolest svalů mi nepřináší endorfiny ani jiné uspokojení, jen touhu přenechat podobnou námahu strojům. Až nezvládnu doběhnout tramvaj, budu se zamýšlet nad svou kondicí. Zatím zvládám plnit volný čas příjemnějšími aktivitami. Zkoušela jsem přijít na to, co je na mučení vlastního těla tak poutavého. Navštívila jsem posilovnu. Doporučuji tyto akce provádět ve dvou. V osamocení mnohem víc riskujete, že se budete cítit jako blázen, protože vás nevzrušuje pohled na vlastní již již se rýsující svaly. Druhý člen výpravy vás může psychicky posílit a udržet při vědomí tak dlouho, abyste zvládli opustit místo činu. A taky nepůsobí tak divně, když se zahlédnete v obrzrcadle rozpláclí na nějakém stroji a začnete se nahlas chechtat. Ještě pořád to může vypadat, že se smějete nějaké vysoce proteinové poznámce svého spolutrpitele. Ani mi nevadilo, že jsem neodhalila tajemství pohybuschopných, ke štěstí mi úplně stačilo, že jsem to přežila. Kdyby mě někdo prsknul do jihoamerické džungle, zřejmě bych dlouho nevydržela. První hladová anakonda by mě dohonila a pozřela. Až k tomu dojde, budu litovat, že jsem netrénovala běh či box s hadem. Zatím se tak nestalo a pravděpodobnost takovéto situace je poměrně minimální, takže hodlám i nadále provozovat ze sportu jen a jen gaučing.