Skupinka pro rodiče dětiček nejen s autismem: http://www.facebook.com/groups/339222672775772/

pondělí 17. října 2011

Jste to, co si oblíknete, nebo to, co sníte?

Ráda sleduju blog Módní peklo. Je totiž k věci. Na českých ulicích není moc pokoukáníčka. Zahlédnout kohokoliv pěkně oblečeného je jako spatřit pěkný obraz mezi vší tou šedí.
Co se týká módy, jsem lehce názorově rozstřelená. Moc se mi líbí pěkné oblečení a tím opravdu nemyslím o číslo menší džíny, triko s nápisem a boty na podpatku zvící Petřínské rozhledny. Jakožto správná matka ale chodím oblečená prakticky. Outdoorová obufff, džíny nebo manžestráky, triko, mikina, bunda, batoh. Ale ladím barvy, to zase jo. Barevný nelad mě znervózňuje. V Módním pekle bych stejně byla nejspíš upálena. Že se vymlouvám, elegance nemusí být nepraktická a drahá. Ale většinou je. Představa, jak mi batole otře nudli o mohérový svetřík mě až tak nebere. Ráno mám co dělat, abych oblíkla, obula a vykopala všechny tři ratolesti v čase kompatibilním se zamykáním školky nejstaršího. Pak následuje přesun s dvojkočárem směr město a školka prostředního, to je dvoukilometrová procházka v ostrém tempu z kopce do kopce. Pak s nejmenším synátorem nákup a jiná dopolední vyřizování. Vyzvednout prostředního, další dva kilometry domů. Odpoledne hodinová couračka směr školka nejstaršího, pro mls do cukrárny, domů. Za všední den nachodím přibližně šest kilometrů, většinu té vzdálenosti táhnu kočár s jedním až dvěma dětmi a nákupem. Nějak nenacházím sil vymýšlet jiné styly oblékání než stávající. Zas když se účelově musím odít pěkně, obvykle každý zírá, jak jsem se proměnila. Být za dámu pořád, nikoho bych nepřekvapila.
Další věc je ta finanční stránka. Radši vrážím prašulky do morčecích miláčků než si kupovat něco na sebe. A poslední bod, nesnáším nakupování oblečení. Kdyby šlo udělat čárymáryfuk a mít plnou skříň padnoucích kousků, které bych nemusela sáhodlouze hledat v hromadách různých modelů a velikostí v obchodech, bylo by to mnohem lepší.
Většinou je první dojem o člověku tvořen tím, co má na sobě. Taky je vidět, že dotyčný si sám sebe váží, když si dává práci s kupováním a kombinováním pěkných oděvů. Leč já bych potřebovala v každém dni nějakou to hodinku navíc, abych mohla provádět podobné činnosti. No, a zase jsem u těch priorit.
Dnes jsem byla juknout v Deichmannu. Letos vyrazili na trh s neuvěřitelným množstvím modelů z textilního materiálu něco-jako-semiš-ale-jen-na-pohled. Kdo si tohle kupuje? Vždyť při prvním šlápnutí do louže to nasákne vodu! To už je lepší i koženka. Já bych si tam koupila kožené boty, ale ty začínaly na ceně 1199 Kč, tak letos holt poslouží loňský model.
Módní peklo probíralo i stravovací zvyky Čechů, hlavně naše uzeninokečupové znouzectnosti. Je hrůza, že se nakupují hlavně levná svinstva. Kvalitnější potraviny se shánějí těžko, málokdo je totiž kvůli vyšší ceně nakupuje. Například česnek, to mi pije krev. Ráda bych český. Ale všude mají čínský, který, jak říká můj muž, nepíše. Docela bych chtěla vědět, co má ten asijský za sebou. Tuzemský jsem neviděla ani nepamatuji. Máme napjatý rozpočet, ale nejsem cvok, abych do nás cpala párky obden. Párky jsou vesměs přesolené svinstvo. A kvalitní párky, to začíná být protimluv. Jíst dobře, to není jen o penězích, je to i o přemýšlení. A to naše národní je takové ehm výhodné. A to se týká jídla i té módy. Že by tu cosi zavánělo malou sebeúctou?

sobota 8. října 2011

Ta naše povaha

Nejsem moc zcestovalý tvor. Cizinců jsem potkala jen pár a přesto mám z nás Čechů divný pocit. Eistuje národ, jehož ženy tráví v kuchyni víc času než průměrná Češka? Asi sotva. Tcháni se přátelí s německým párem. Když k nim západní sousedé zavítali na návštěvu, paní se divila, kolik tchýně stráví času v kuchyni. Bodejť by ne, tvořila totiž klasicky polívku, hlavní jídlo a moučník. Začala v osm a skončila v poledne. Tohle by prý Němka nedala. Škoda času stráveného výrobou něčeho, co se pak raz dva sní. Naprosto tomu rozumím. Těstovinám zdar. Řekla bych, že jídlo je druh národního sportu. Hlavně na vsi. Pořádně se nařachnout, aby se pak mohly podávat řádné výkony při budování statků pozemských. Tudíž hurá kalórie. Kam já dám mlíko, tchýně nalije smetanu. To by ještě šlo. Ale když jednou manželovi jeho babička při nedostatku šťávy v zelu-vepřu omastila knedlíky tím, že je polila olejem rovnou z flašky, zatoužila jsem po okamžité konzumaci syrové zeleniny. A to jsem mlsná huba vše dobré žeroucí v adlibitních kvantech bez ohledu na linii nebo éčka. Ale ten olej, to bylo prostě moc i na mě.
O úklidu bych mohla psát obden. Copak je normální mít snahu nonstop udržet naklizené obydlí, jako by to bylo nějaké muzeum? Nebo je to tím, že generace našich maminek byla prostě tak vedená, máš bordel, jsi špatná, čímž pádem to předávají nám jako danou věc? Nevím, jak to mají jinde s úklidem, ale jsem si jistá, že kdekoliv na světě je méně nahlíženo přes prsty na někoho, kdo si platí uklízečku. Češi tohle ještě nepřekousli. Pořád je to cosi jako výraz vlastní neochoty udřít se, čiže lenosti.
A pak závist. Něco v duchu toho vtipu: Panebože, soused má pěknou kozu. - Chtěl bys taky takovou? - Ne, já bych chtěl, aby mu chcípla. Nemám co dodat.
Drby. Taky nevím, jak je to za hranicemi. U nás aspekt života zejména na venkově. Asi je to nudou. Když přišel kdysi tchán z hospůdky a pravil, že se ho někdo ptal, proč chodím s dětmi do parku, když máme zahradu, skorem mě odvezli. Kulturní šok nebo tak něco. To se tam lidi tak nudí, že řeší kraviny tohoto typu?
Vyjmu-li sněhovou nadílku posledních let a výše zmíněné, mám tuhle zemi ráda, kořeny jsou kořeny. Krajina je tu krásná, ale dědictví socialismu spočívá i nadále v těžko nalézaném vztahu k půdě, potažmo přírodě. Podle toho to tu taky vypadá. Řekla bych, že Češi jsou obecně celkem nadaný národ. Leč je nám vlastní spíš brblat než konat.
P.S. Počítá se i brblání v písemné podobě???