Jen věci

Jsme obklopeni předměty. Na můj vkus je jich moc. Patří věci nám, nebo spíš my věcem? Leštíme obydlíčka, schraňujeme zařízení, pečujeme o oblečení, dekorace, nádobí a jiné blbinky. Nějak mě to nebere. Já vím že bez věcí se špatně žije. Jen najít zdravou míru. Tenhle můj postoj má jednu výjimku, kterou jsou knihy. Existují lidé, kteří mají hmotno posazené na první místo. Materialisté. Život zasvětí hmotnu. Ve finále pak mají spoustu věcí a....a to je všechno. Nemají je s kým pořádně sdílet, protože zatímco hromadili statky, bývalí přátelé se jaksi vytratili. Bodejť by ne. Mně se to snadno řekne, neumím moc lpět na neživostech. Okolo mě je taková spousta zajímavých tvorů, že žádný život nebude dost dlouhý na to všechny je pořádně poznat. Kdykoliv se něco rozbije, vyhazuju to s podivně příjemným pocitem "zase o jeden krám míň". Rvu z mrtvolek věcí plasty a odnáším je do žlutého kontejneru. Pravidelně dělám čistky v oblečení a hračkách, kdy likviduju nepoužívané ještě použitelné transportem k popelnicím a těším se z představy, že si to někdo vezme. Zvláštní kategorií věcí je technika. Ta se mnou prostě průběžně odmítá spolupráci. Nemá smysl abych nosila hodinky na baterii, bez výjimky se vybije do tří měsíců. Když nastane výpadek v systému rozesílání peněz úřadem matkám, týká se to malé skupinky několika jedinců, kam samozřejmě patřím také. Někdy si říkám, jestli se nejlíp nemají lidé, kteří se oprostili od tužeb po majetku. Buddhističtí mniši například. No, tak se mi celá tahle dnešní antimaterialistická provokace nevyplatila, nejspíš jsem tím podráždila nějakou vyšší mocnost, protože se právě potento foťák.