Jedno malé retro - Deník koule

Psáno při prvním těhotenství, nedoporučuju číst osobám bez smyslu pro nadhled. Opravdu se nesnažím podkopávat svátost mateřství, je to jen a jen pokus o snazší přežití. Druhý měsíc Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel nablblou definici, že těhotenství není nemoc. Buď chlap nebo nějaká zahořklá stará panna. Každopádně v touze dát to těm plodnicím sežrat, když už mají tak stupidní nápady a chtějí se množit. Tak žádné protěžování. Začátek je zatím docela fajn. Nevolnosti se dají přežít. Ačkoliv minulý týden na mě jakýsi navátý zákazník vydechoval pivní výpary a na něco se ptal a já neměla vůbec sílu mu odpovědět, protože jsem se strašně snažila ho nepozvracet. Na druhou stranu jsem se možná nemusela tak ovládat, neměl tam co smrdět a aspoň by si to pro příště rozmyslel. Taky mě děsně bolí prsa. Manžel se zalíbením konstatoval, že jsou větší, poněvadž, jak pravil, on to má v ruce a pozná změnu. Zřejmě si zatím zcela neuvědomuje, jaké zvětšení úplně jiné části těla bude následovat a že z mírně nervní občas zelené manželky se stane funící sentinel. Už mám první fotku miminka, na ultrazvuku zatím vypadá jako puntík a teď by mělo mít asi tak dva centimetry. Jo, nevinné a nenápadné začátky. Třetí měsíc Manžel je posedlý sexem. Zřejmě to bude tím, že já na nějaké laškování nemám teď moc náladu. Včera jsem ho pozorovala, jakým způsobem koukal na vypnutý mrazák. Asi už ho vzruší úplně všechno. Prsa stále bolestivě bojují s gravitací. Když chci běžet, musím si je přidržet. Běhám jen v nejvyšší nouzi. Jsem pekelně náladová. Lidé, kteří mě občas štvali, mě teď vytáčí neustále. Snažím se být shovívavá a vůbec mi to nejde. Byla jsem na další kontrole. Puntík vypadá jako tlustá housenka. Gynekolog si postěžoval na lidskou blbost a vystavil mi těhotenskou průkazku. Teď už mě v tramvaji důchodci ze sedadla nedostanou. Ještě jedna novinka, moje mladší sestra je taky těhotná. Vždycky jsme si byly dost podobné, ovšem tímhle to zřejmě dovedeme k dokonalosti. Čtvrtý měsíc Gynekolog mi při ultrazvukovém měření miminka vyprávěl o svých dvou kamarádech, profesorovi a generálním řediteli. Už týden mu vezou šedesát hřebíků a zatím nedovezli. Na vině jsou malebná česká městečka a jejich restaurační zařízení, kde se již několikrát zarazili. Můj vztah k okolnímu světu se nepatrně zlepšil. Přístup k sexu ani náhodou. Nastávající taťka si kompenzuje utrpení jídlem a doufá, že se mnou něco bude alespoň příští Vánoce. Břicho mi pomalu začíná vyrážet do prostoru. Přerostlo prsa. Rozhodla jsem dělat vzornou matku a chodím plavat. Nejlepší je to v dopoledních hodinách, bazén je skoro prázdný. Ale zas je tam obvykle tříčlenný klan postarších dam, kterým unikl systém rozdělení nádrže na dráhy. Byla jsem obhlédnout obchody s těhotenským oblečením. Už dlouho jsem neviděla tolik strašně střižených a odporně barevných kusů oděvu v jednom dni. Návrhářům těch hrůz zřejmě nedošlo, že mrkváče se přestaly nosit před deseti lety. Sestra zvrací, mně je naštěstí skvěle. Pátý měsíc Puntík je zřejmě kickboxer. Nejlepší čutance jsou do močového měchýře, efekt na nebohé matce okamžitý. Nastávající tatínek se zúčastnil ultrazvukového vyšetření. Vypadal, že je se svým dílem spokojený. Gynekolog přepočítal Puntíkovi končetiny a prstíky, všeho máme standartní počet. Konečně jsem pochopila, proč je pro obézní lidi tak obtížné zavazování tkaniček. Přes břicho to jde mírně řečeno dost špatně. Takže používám způsob ála lovkyně perel.Ve stoje nádech a šup pod hladinu. Rychle zavázat tkaničky, narovnat, výdech a hlavně neomdlít ze změny tlaku. Velká zábava je městská hromadná doprava. Když vefuním do tramvaje, zraky většiny sedících pánů se upřou ven z okýnek. Zbytek pasažérů nevidí nebo nechce vidět. Nakonec se zvedne nějaká starší dáma a pustí mě sednout. Odmítám jen ty hodně roztřesené. Šestý měsíc Chtěla jsem od manžela slyšet, jestli ještě vypadám dobře. Tedy pokud tomu tak vůbec někdy bylo. A ten cynik pravil, že jsem krásná jako laň, štíhlá až v říjnu. Tady je názorně vidět jeho naivita. Domnívá se, že asi tak půl hodiny po porodu se scvrknu na původní velikost. Kamarádka se mě ptala, jestli se nebojím porodních bolestí. Na chvíli jsem se zasnila, představila si, jak běhám po nemocniční chodbě a ječím: "Vyndejte to ze mě, hlavně rychleeeee!!!!!" A tak jsem jí bez hnutí brvy odvětila, že to musím vydržet. Co mi taky zbývá, že ano. Zbožňuji svého ženského lékaře. Slitoval se nade mnou a nechal mě na neschopence, vlastním totiž rozkošné křečové žíly a v práci nemám možnost sedět. Chudák manžel se ze sexuální abstinence zřejmě zbláznil definitivně. Vždycky se začne o něco pokoušet a i když se nebráním, tak po půl minutě řekne : "Víš co? Necháme to na jindy." Má podvyživená sestra začíná vypadat jako ženská, břicho se jí vydalo na obhlídku terénu. Sedmý měsíc Odborníci tvrdí, že pálení žáhy je mírná obtíž, způsobená stoupáním žaludečních šťáv do krku. Omyl. Nejsou to šťávy, jsou to žiletky. Mně osobně pomáhá konzumace rajčat. S nábytkem v pokoji jsme provedli akci škatulata hejbejte se. Takže teď tam sice není k hnutí, ale vešla se postýlka a dvě nové šatní skříně. Dle instrukcí z chytré knihy jsem si připravila zavazadlo do porodnice, kdyby něco. Jediná taška, do které se všechny ty předepsané věci vešly, má rozměry lodního kufru. Nemám ponětí, jak přežít ty zbývající dva měsíce. Už teď jsem nepohyblivá a funím při sebemenší námaze. Námaha rovná se vstát ze židle. Puntík mi téměř neustále olochtává žebra. Taky nastala vedra, ještě že máme doma příjemný chládek. Utěšuje mě, že potomek dosáhl velikosti cca čtyřiceti centimetrů a váhy kilogramu a půl. Jednoho dne už se nevejde a bude muset ven. Doufám. Maminka mi ušila nádherný kapsář na postýlku. Doplnila jsem to vlastnoručně ušitými nebesy. A už mám vyprané všechny mimivěcičky. Osmý měsíc Mám třináct kilo navíc. Kolik asi tak může vážit průměrný hroch? Život se mi scvrkl na pokusy udržet náš pidibyt v obyvatelném stavu přes všechny ty miminkovské věci. A já mám pořád pocit, že až přijde mimčo, budou mi veškeré přípravy na nic. Spím dvanáct hodin denně. Tedy s dvěma malými přestávkami na čůrání a občerstvení. A mám novou obtíž, bolení zad. Jediná obrana je lehnout si. Optimální poloha na boku. Na břiše bych se totiž kymácela a na zádech mě vzrostlý pupík krapet přidušuje. Když jsem viděla svou štíhlounkou maminku opálenou a ještě hubenější následkem turistické dovolené na horách, dostala jsem děsnou chuť prokousnout jí krční tepnu. To bych ji ovšem nejdřív musela chytit, což je v současné době technicky neproveditelné. Jen počkej, zajíci!!! Devátý měsíc Byli jsme v zoo, hroch tam byl taky. Kolik vážil nevím, ale rozhodně měl daleko lepší možnosti než já, protože se zbaběle nechal nadnášet vodou v bazénku. Při kontrole na gynekologii jsem málem nevylezla na vyšetřovací křeslo. Pak při ultrazvukovém zkoumání jsem konverzačně pravila, že už jsem jako koule. A pan doktor, místo aby mě povzbudil a aspoň trošičku mi to vyvracel, řekl jenom: ?Ano!? Včera jsem si chtěla nalakovat nehty na nohou. A ono to nešlo. Nějak jsem se nedokázala zkroutit natolik, abych dopravila nátěrovou hmotu na místo určení. Konečně jsme koupili kočárek. Zůstane pěkně schovaný až do porodu, nehodlám totiž poslouchat řeči pověrčivého příbuzenstva. Užívám si poslední zbytky svobody a těším se a taky se trošku bojím?. Moje malá sestřička porodila předčasně, Kubíček je v inkubátoru a oba na mě čekají v porodnici. Porod Neměla jsem se bát trošku, měla jsem se bát strašně!!! Přesně v den, kdy jsem měla termín, mě ve čtyři hodiny ráno probudily stahy. A rovnou po pěti minutách. Usadila jsem se v křesle, zabalila do deky a vydržela tak až do půl sedmé. Pak jsem probudila manžela, který začal chaoticky pobíhat po bytě a honil mě ať se okamžitě oblíknu a jedem. Do porodnice jsme dorazili v půl osmé. Po přípravě, zahrnující to, že mě porodní asistentka oholila a nacpala do mě klystýrek, při moc pěkné kontrakci jsem strhla wc a šla do sprchy hopsat na balónu. Poté mě odvedli na sál a uložili na lehátko v porodním boxu. Útulné místo, když pominu, co se tam děje. Pak přišel manžel a snažil se být užitečný. Dostával instrukce jako drž mě, sedni si, nešahej na mě a pilně je plnil. Pořád někdo přicházel a odcházel a strkal do mě ruce. Vzhledem k tomu, že se rodilo jako o život a na chodbě už stála fronta, dostala jsem do žíly oxytocin a armáda porodních asistentek plus jedna mlaďounká doktorka a dohlížející pan asistent se mě snažili přinutit, abych to dítě vytlačila ven. Doteď se snažím zapomenout, co jsem jim všechno řekla. Každá druhá věta začínala slovy nešahejte na mě a nebo kdy už bude konec. Víceméně proti mé vůli ze mě vytáhli čtyřkilového chlapečka. Manžel šel hrdě fotit očišťování potomka a já absolvovala něco vyšívání, praskla mi totiž nějaká cévka. Pak jsem si konečně pochovala Ondráška, který byl úplně potichu a vypadal moc krásně. Můj vtipný choť nedbaje stavu mé tělesné schránky se mě půl hodiny po porodu otázal, kdy že bude bratříček. Jeho štěstí bylo jen v tom, že jsem se nemohla zvednout z lehátka a pořádně ho nakopnout. A je to, jsme tři!!!