Kouzelná babička

Dnes ráno odcházíme směr školka. Štěpán ječí, nechce. Přijde k nám starší paní, povídá, že nás viděla - přes řev dítka pořádně neslyším kde - a že jsme ztratili umělohmotné vajíčko.(Synátor ho pravidelně krade ve školce a nosí si ho domů). A taky říkala, že nám ho donese. Nijak nekomentovala, že dítě vříská, neměla blbé pindy, jak si ho odvede s sebou. Vajíčko opravdu donesla, před chvílí, podala mi ho do okna zabalené v papírovém kapesníku. A já blbec ji nechala odejít jen tak. Měla jsem ji pozvat dál, na čaj aspoň... Jak praví klasik, většinou člověk lituje věcí, které neudělal, než těch, které udělal...já myslela, že to už se nenosí..pro někoho něco jen tak....koupím kafčo, budu ho nosit s sebou, dokud ji nepotkám. Snad na ni někde natrefím...

A zas po roce...

...tu máme svátky prý že klidu. Houbeles. Svátky leda tak komerce. Za mohutného přispění koled linoucích se z reproduktorů se snažíme pro svoje nejbližší urvat, co se dá. Kopu dárků, horu jídla, hlavně, aby nic nechybělo. Velitelky kuchyní pečou dvacet osm druhů cukroví, leští okna, pronásledují smítka prachu a snaží se nepadnout dřív, než se rozsvítí stromeček. Děti zmasírované reklamou ještě o něco víc než my přerostlí se těší na ty nejhustější dárky, aby o nich pak vyprávěly ve škole. Celé mi to zavání jakýmsi předháněním. Proč? Nevím. Končí to akorát prázdnou peněženkou, nabořeným trávením, které dorazíme Silvestrem a následnou únavou. Nemáme si oddechnout, že je to za námi. Tohle období má zahřát u srdce. Vždycky jsem se domnívala, že Vánoce slouží k tomu, abychom si uvědomili, co pro nás znamenají naši blízcí. Abychom si vzpomněli na ty, co už tu nejsou. Trochu se zastavili a zamysleli. Tiše poděkovali za to, co máme.Vánoce budete mít takové, jaké si je uděláte. Dlabu na to, jak moc má sousedka doma naleštěno. Odmítám absolvovat dostih. Mého muže to pohltilo víc, než bych si přála. Má tik v oku a pořád vykládá cosi o tom, že alespoň jednou do roka abychom měli uklizeno. Nechápu proč. Napečené cukroví mi kdosi snědl. Hlavně, že chutnalo. Jasně, že nakupuju dárky. Jasně, že budeme mít stromeček, dobrůtky. Ale předvánoční nemoc šílených hospodyněk mě nedostane. Rozhodně ne letos. Přeju všem jen jedno jediné. Berte druhé takové, jací jsou. A přiberte i sebe sami. Nic lepšího darovat nemůžete.

Fňuk

Varování: Následující text obsahuje krystalickou sebelítost. Poslední dobou mám často pocit, že veškerá vlastní rozhodnutí od stvoření mého já byla špatně. Jsem totiž životní amatérka. Čím víc přemýšlím nad nějakým dilematem, tím větší je pravděpodobnost, že si zase vyberu špatně. Nevím, jak to dělám, ale dělám to zatraceně dokonale. Výsledek toho všeho je můj současný život. V pět ráno mě budí naše autíčko. Obvykle tím, že mi začne oštípávat břicho, smát se, vykřikovat svoje milované e a pokud odmítám okamžitě opustit pelech, zpestří mi to krkáním. Nechutné? Ano, ale jemu je to putna. Vzhledem k tomu, že všichni tou dobou obvykle chrní, ještě ráda vstanu a jdu dělat poskoka. No a tak podobně to probíhá celý den. Vlaju za dětmi a jejich požadavky a snažím se nezbláznit se. Aby se nejstarší necítil odstrčený, abych nezanedbávala nejmladšího, aby prostřední moc neřval a v předsíni nekopal do dveří. Přeci jen bydlíme v králíkárně, kde přebývá ještě pár sousedů. Všichni jsou moc milí a tolerantní a nerada je nechávám mučit hlukem našeho drahouška. V pátek minulý týden jsme přišli domů ze školky a družiny, já zpocená jako vstup do pověstného chovatelského zařízení jsem se svalila na koberec a myslela, že už nevstanu. Vstala, samozřejmě. Auťulda nutně potřeboval oběd, takže poskok poskakoval dál. Ranní ptáče už by dávno chcíplo, já nemůžu. Výchova zdravého dítěte je věda. Výchova dítěte mentálně omezeného je masakr. Jak to kruci vyvážit ? Jak neublížit jemu a přitom netrápit sebe ani ty další osoby blízké mému srdci? Až tohle vymyslím, nechám si to patentovat. Zatím mám pocit, že tvořím jednu botu za botou. A jako obvykle s těmi nejlepšími úmysly. Vždycky jsem si myslela, že budu dělat práci, která mě naplní a moje žití nebude zbytečné. Taky jsem vždycky toužila být normální. Úplně všední, nenápadná, za svým si jdoucí. Naivně jsem předpokládala, že budu mít zdravé, přiměřeně zlobící potomstvo. Všechni je jinak. Otročím dítěti, které mi to neumí vracet. Opravdu nejsem příznivkyně řečí, že postižené dítě je dar. Asi jedu na špatných drogách nebo co. Jsem nešťastná, frustrovaná, unavená a nespokojená. Ale to neznamená, že toho našeho poděsa nemám ráda. Vězí mi v srdci tak hluboko, že kdyby ho někdo chtěl dostat ven, zabije mě to. A tak si vesele umírám zaživa a přitom se snažím přežít. Jak to tak po sobě čtu, jestli přijdu o zbytek nadhledu, skončím pod vlakem nebo v psychiatrické léčebně. Těšit mě na tom může to, že tak či tak si konečně pořádně odpočinu ;)

Růže

Když ráno absolvuju nervy drásající proces, který zahrnuje oblíknout a vykopat všechny děti z domu, přičemž to prostřední mi dané činění v polovině případů zpestřuje řevem a rvačkou, čeká mě ještě s dvěma mladšími dvoukilometrový pochod do školky. Pokud má prostřední synátor špatné ráno, obvykle se mi cestou zouvá, zahazuje boty, mlátí sebou a vříská ostopéro. Naštěstí řve, takže aspoň neslyším řečičky důchodkyň na zastávce, okolo které musíme project. Nedávno si mě podezřívavě prohlížela hlídka městské policie. Ani se nedivím. Krom vzorně mlčícího nejmladšího jsem na kočáru měla zuřící příšerku bez bot, v triku při jen dvou stupních nad nulou - já nic, já muzikant, to on se nechce oblíkat - dál měla příšera dudlík a v očích výraz svět je hnusnej a matka taky. Nakonec milé policistky usoudily, že vypadám utýranějš než dítě a pochodovaly dál. Ke školce přicházím lehce opocená. Posledních pár dní mě tam čeká odměna. Kvetoucí růžička. Vlastně ani přesně nevím, jakou má barvu. Přiblížím k ní čuchometr a nadýchnu se vůně. A rázem jsem někde jinde. Ne s jazykem na triku v záhuloidní realitě, ale kdesi dávno poslední školní den v lavici s kytičkou růží pro paní učitelku, čekám na svoje zasloužené samé jedničky. Nejsem orvaná a vystresovaná, jsem svátečně oblečená a napjatá, to jenom tak trochu, na tom časomístě v mém srdci totiž každý dostane zaslouženou odměnu.....E! Čili mámo nezdržuj, jedeme! A je konec mých dvou vteřin návratu dávných nadějí. Ale co, lepší je letět a rozbít si úsměv než se nikdy nevznést.

Dáreček

Jsem dostala. Dnes. Od kamarádky. Sama ho vytvořila. Normálně se vznáším. Takovou radost mi udělala, že ani neví jakou. Její výtvor mi přidal tak půl roku, kdy dokážu ještě setrvat na území duševního zdraví, než se zhroutím definitivně. Co mě na tom tak potěšilo? Že to vyrobila sama? Že někomu stojím za námahu? Čerti vědí, prostě je to tak. Mimochodem, dotyčná kamarádka je vždycky ochotná pomoct. Nechápu to, má jedno ze dvou potomčat lehce nestandardní a vždycky najde energii, pokud někdo potřebuje podporu. Já jsem ráda, že se proplazím dnem a večer padnu do postele. A ona opravdu dokáže pomáhat druhým v celé šíři toho slova. Fakt nechápu. Tak Jani, to máš za to.

Náš podzim

Nestěžuju si, nerada provokuju vyšší mocnosti brbláním, ono by se to pak mohlo ještě zhoršit. Tohle je jen taková sumarizace událostí. Nejstarší dítě pilně navštěvuje školu, kterou zatím miluje, neméně družinu. Prostřední dítě mi dává pěkně zabrat. Asi, že je ten podzim. Tyto dětičky jsou meteosenzitivní, pravila na můj dotaz naše psycholožka. Už naše, už ne jen Štěpova, vzhledem k tomu, že se zvyšuje počet členů rodiny, kteří ji navštěvují. Ano, i nejmenší dítě. Prý vývojová dysfázie nebo atypický autismus, ukáže se. Další kontrola za půl roku. Moje pocity? Asi jako někoho, kdo leží pod lavinou kamení a dostane na hlavu přihozen ještě jeden rozkošný metrákový šutříček. Ale dokud dýchám, znáte to...jsem nenapravitelná. Ještě stále mám okolo sebe lidičky, kteří se nebojí k nám nějak patřit. A nabídnout pomoc, když mají dojem, že už mířím ústy na zem příliš zprudka. Bez nich by bylo mnohem hůř. Jak říkám, nestěžuju si. Mějte krásný den, ať vám padají pod nohy jakékoliv klacky.

Jak to vidí dětičky ?

Jinak než dospělí. Dětem kupříkladu nevadí červené oči u zvířat. Dospělý se nad rudookým tvorem otřepe v pocitu fuj krev nemoc upír nebrat. Dětem je to fuk nebo se jim červená očka líbí. Dnes jsem jela s kočárkem směrem školka, nejmladší synáček v kočáru, prostřední posazený na pultíku na boudě. Na autobusové zastávce, kolem které jsme frčeli, stála paní s přibližně desetiletou holčičkou. Děvčátko hledělo na Štěpánka, říkám si, aha, teď přijdou řeči typu velkej kluk a má dudlík. A holčička pravila: "Jé, ten se veze, to se má." Vyrazila mi dech. Tenhle dětský pohled bez předsudků, ten bych teda sakra brala zpátky.

Máte koně?

Nebo aspoň koníčka? Hobby zkrátka rozvíjí ducha a kdo si myslí opak, nejspíš dosud neobjevil nic, co by ho chytlo za srdce. Protože základem zájmové činnosti je láska. Já se snažím se chovat morčata značka von. Věděli jste, že morčata existují čistokrevná? Dostanete k nim rodokmen a jsou úplně jiná než chudinky ze zverimexů. Jasně, že zvířátka nejsou bezúdržbová a je z nich binec. Ale to z dětí taky. Můj muž ví, že tato sranda mi pomáhá zůstat nad věcí. Že je důležité občas vypustit ženu do světa, aby tam vystavila, co vykrmila a pokecala s ostatními chovateli. Můj muž je moudrý, rád by, abych ještě nějaký ten roček vydržela pohromadě, součástí čehož je i péče o moje pocuchané nervy. Takže zítra tradá, v šest ráno uteču a vrátím se někdy večer. Dětičky zatím tatínka zničí a on mi to nebude zazlívat, má mě rád a má rád naše děti. Jednou jsem četla krásnou větu: Nikdy nebudu stát v cestě tvým snům. A tak to má být. I když jde jen o hlodavce.

Uf...

Zítra mi bude rovných pětatřicet. Polovina života v háji. Prý ta lepší. Asi tak před dvaceti lety jsem si představovala, že v tomhle věku už budu mít VŠECHNO. Vysněnou práci, souznícího manžela, báječné a zdravé děti v libovolném počtu, vytoužený dům se zahradou. Jednou týdně paní na úklid a možná i na žehlení. Z tohoto úhlu pohledu nemám nic. Tedy pardon, muži milý, až na Tebe. Sice jsem vystudovala, co jsem chtěla, ale uplatnění mi nehrozí. Děti jsou báječné, jen některé z nich trochu jinak, než jsem si představovala. Dům, to je moje bebí navždy. Máme byt. Jsem za něj ráda. Ale potajmu toužím. Po spoustě pokojů, zahradě a tak...Paní na úklid nehrozí rovná se pořádek nehrozí, klopýtám tu přes Lego, vysavač, autíčka a hromady prádla. Jsem chaotik a vím o tom. Dnes jsem zapomněla koupit Jar. Zas jsem díky tomu zjistila, že nádobí se dá umýt i šamponem na vlasy. Ale mám se i z čeho radovat. Minulý týden jsme strávili u mého báječného taťky a jeho ženy. Byly to první opravdově dovolenkové dny po hodně dlouhé době. Například jsem nemusela vařit ani mýt nádobí. Už to mi stačilo ke štěstí. Štěpík s Lukáškem sice museli oba prodělat uječenou třídenní aklimatizaci, ale pak už to bylo ok. Lítali po zahradě a prasili se v zapopeleném ohništi. Okupovali dodávku. Mordovali kočku. Užívali si to.Ondra tam pofičí ještě v srpnu, bude tam tentokrát mít i společnost bratrance a sestřenice místo mě a svých ke hře nepoužitelných brášků. Můj úžasný rodič mužského pohlaví prodělal křest ohněm. Kupříkladu hned první večer mu Štěpán jen tak z plezíru načůral do pantoflí. A už nezmiňuju ječení, vřeštění a pištění zbylých dní. Tátova žena je taktéž hrdinka. Pečovala o nás jako o vlastní. Ve finále mě vzala na nákupy oblečení, protože když mám ty narozky, žejo. Kdysi mi připadala odměřená a tak. Už nepřipadá. Asi jsem dostala do těla pár lekcí pokory za těch pár let, co jsem ji neviděla. Návštěva u dědy nám nestačila, tak jsme si po pár dnech střihli ještě jednu u kamarádky. Takže další hostitel, který si zaslouží medaili za trpělivost, toleranci atakdále. Štěpánek chtěl zkraje sice odcházet, ale pak mu došlo, že je super moct kdykoliv vyběhnout na zahradu, takže toho milostivě nechal. Dětičky se báječně bavily. Štěpán dělá pokroky. I když mi někdy připadá, že stojíme na místě, není to tak. Mám z toho radost. Před rokem jsem jásala, když jsme u téže kamarádky vydrželi na hodinové návštěvě. Letos jsme zvládli pět dní. Co my, hlavně Štěpík. Zbytku posádky vážně nedělalo problémy okupovat cizí dům. Suma sumárum,základ úspěšné návštěvy s autíkem je vybírat si, ke komu se pojede. Někdy bych chtěla mít pohodlnější život. Ale jak říká moje babička, člověk nemůže mít všechno. Mám toho vlastně hodně. Dnes dopoledne jsme byli na procházce u rybníka. Kluci se rochnili dle vlastních preferencí v bahně, vodě, kamínkách. Spokojení. Zajímavé je, že dětem je nejlíp v humusu všeho druhu. Seděla jsem a pozorovala je, jak se mění v blátuláky. Zárodek nirvány. Co víc si přát?

Dudlík

Štěpán se před několika měsíci výrazně zhoršil. Odmítal chodit ven, necouvla jsem ani jednou. Ale dovolila jsem mu brát si ven dudlík. Štěpánek po třech měsících každodenních rvaček už zase ven chodí dobrovolně a dudel mu zatím zůstal. Občas si venku vyslechnu nějaké ty řeči od investigativních důchodkyň. Obzvlášť některé jsou libové. Kráčíme okolo zastávky busu a paní na lavičce hačající na celé kolo začne vykřikovat: No téééda, takovej velkej kluk a má dudlíka, dáš mi hooooo???? Nebo další madam stejné generace: No, takovej velkej a dudlá? Teda maminko!!! Co dělám v takové chvíli? Provedu hluboký nádech a výdech. Během té chviličky si představím, jakým způsobem rýpalku hodlám zavraždit. A jdu jí to vysvětlit slušně. Obvykle když dotyčnou opouštím, má její obličej barvu lehkého nachu. Dnes ráno zase. Tedy vstupní replika byla stejná: Takovej velkej blá blá blá. Ale po vysvětlení se mi paní hrozně omlouvala a Štěpovi věnovala lízátko. Až mi jí bylo líto. Stejně je to sranda. Malá věc z plastu a gumy a kolik to vyvolá emocí. Asi zas nějaký druh našeho národního sportu, tlačit děti kupředu zběsilým tempem. Před třemi roky jsme byli na dovolené v Maďarsku. Za týden jsem tam viděla spoustu dětí s plenou a dudlíkem ve věku, ve kterém by u nás už vzbuzovaly pozvedlá obočí. U Balatonu nikdo obočím nehýbal. Zajímavé.

Dnešní dopoledne u Štěpíka ve školce

Byli jsme pozváni na brigádku na zahradě u školky, tak jsem vzala všechny děti a šlo se. Nakonec z toho vzešlo super dopoledne, děti řádily, některé i pomáhaly a vše bylo zfinalizováno buřtem na grilu a dortíkem. Ač to obvykle nedělám, dnes vložím pár foteček.

Ondra a Lukáš škodí na pískovišti...

Takhle se sedělo po práci...

Všechny moje dětičky na školkové verandě...

A povinná čtvrthodinka na minihřišti před domem :-)

Pár už jich zmrzlo, ale nikdo se ještě neusmrděl

Spala u nás tchýně. Odmítla nocovat v ložnici, prý je tam zima.Už netopím a nechávám otevřenou větračku. Tchýně se radši uložila v dětském pokojíčku na minigaučík vedle morčat.
Matka i babička mého muže by teplíčkem léčily i vyhřezlou dělohu nebo zlomenou nohu. Dítě s horečkami patří do postele vypotit, žádné srážení teploty, to jsou divné novoty.
Já jsem zkrátka studený odchov. Na spaní mi vyhovuje teplo pod peřinou, chládek okolo. Manžel věrný své matce i babičce zas raději teplíčko. Spí v obýváku a topí si tam.
V noci na dnešek mě čistokrevně naštval. Vkradl se do ložnice a zapnul topení na třetí stupeň. O dvě hodiny později mě probudilo nejmladší dítě, které kašlalo jako tlupa astmatiků. Vzápětí jsem si uvědomila, že je mi vedro a v puse mám jak na Sahaře. Teploměr ukazoval 21°C. Vypla jsem topení, vyvětrala zpět na smrtící teplotu 18,5°C. Dítě kašlalo a ječelo ještě půl hodiny. Když usnulo, šla jsem se juknout do obýváku. Mužíček sladce hajal, topení jelo taky na trojku. Popadla mě touha po pomstě. Chtěla jsem ho upéct. Ale ne, to by byla houby satisfakce. Dnes mu to večer pěkně povím, jak mě dožral. Taky mu povím, že dokud budou topit, má se bát. Protože přijde jedna noc a já mu na topení pěkně pošteluju volume doprava.
P.S. Tomu se říká klasická cesta do pekel lemovaná dobrými úmysly. Muž to myslel dobře. Běžně se domnívá, že jsem šílená, nedám si říct a mrazím děti. Nemocného Lukáška chtěl zachránit teplíčkem. Akorát ho trochu přidusil a mně připravil přerušovaný spánek. Však já se dočkám, pomsta bude sladká.
P.P.S. Jak pravila babička mého muže, děťátko je jako kuřátko, potřebuje teplíčko. Jak pravím já, jen aby to nebylo kuřátko z KFC.

Zmatení času

Nesnáším změnu času. To je fuk, jestli ze zimního na letní nebo opačně. Stejně nejsem schopná pochopit, k čemu je to dobré. Je to anachronické a už to nedělají ani v Rusku. To jenom u nás blbiny podobného kalibru přetrvávají.
Manžel hrozně vtipně tajně přeřídil čas na mém telefonu a na většině hodin po bytě o hodinu dopředu už v sobotu odpoledne. A tak jdu a vidím jiný čas na telefonu než na počítači a na televizi. Říkám si, to už se to přeřizovalo minulou noc? Tak asi jo, o hodinu nazpět. A přeřídím si telefon o hodinu zpátky. Děti vykoupu dřív, Štěpánek poslušně usne už v sedm. Tomu se říká síla sugesce.
Celý víkend byl divný. V sobotu se pode mnou rozpadla židle. V neděli si manžel osolil čaj a mně vypadl z ruky kilový jogurt. Dle mého názoru je změna času proti přírodě. Jasně si vzpomínám, jak to vždycky mátlo mámina psa. Seděl v předsíni a divil se, proč se ještě nejde ven, kdy už je dávno správná doba. Dětem, zvířatům a nám citlivějším jedincům posunování času zkrátka nedělá dobře.

Pro změnu zas jedno retro

Teskno

Byla jsem vychovaná dost přísně- máma nás měla tři a byla rozvedená, jak mi jednou v dospělosti vysvětlila, musela nás neustále mít pod kontrolou, aby jí nic neuniklo a my něco nevyváděli. A stejně, v jednadvaceti jsem utekla z domova. Neuhlídala mě. Já vím, že jsem byla nevděčnej parchant, ale mamča nás tak hlídala, až jsme si pořádně nevyzkoušeli nic, co by si správnej puboš vyzkoušet měl, párkrát si pořádně namlít hubu kupříkladu. S nově nabytou volností jsem nadělala spoustu kravin, až v pětadvaceti jsem začala chodit s mým nynějším manželem a všechno se nějak usadilo. Asi proto se snažím nechat děti dýchat, aby se necítily jako já kdysi. Manžel mi často říká, že jsem nad věcí až moc, že mám kluky víc zkrotit. Někdy si říkám, jestli nemá pravdu. Jestli ji neměla i moje máma. Jestli to tak prostě nemá být, děti pevně držené u úst. Jestli nedělám děsnou blbost. Milion blbostí pomiliontý v životě. Jestli nejstarší syn - 4 a půl roku, není hubatý a neposlušný, protože já to s dětmi neumím. Jestli prostřední - skorem tříletý, nemluvící, introvertní, vzteklý, není takový jen proto, že mu pouštím pohádky prakticky pořád, co jsme doma, protože on to tak chce...mimi zatím žádné následky mých pokusů o výchovu nemá....
Jenže to jsem já, nejspíš pohodlná, radši pouštím dývka abych něco doma udělala a měla na to chvíli pokoj. Já asi nemám na to, pořád se dětem věnovat, nejsem jen máma, jsem i člověk... moje maminka úplně ztratila půdu pod nohama, když jsme postupně odešli z domu a ona zůstala jen se psem...před rokem umřela a já se na ni za spoustu věcí zlobím a za jiné ji mám moc ráda a to nejstarší hubaté dítě tu pořád nosí poslední svetr, který mi upletla a oňuchává ho a ptá se, jestli mu upletu taky takový......možná se na sebe zlobím, že neumím být dokonalejší...možná se zlobím na maminku, že se tak snažila být dobrá máma, až neměla jiný smysl života než nás....a možná se zlobím na život, být dospělá je smutný....pobíhám tu jak pošuk bytem, je tu binec a i když pořád běží ty pohádky, stejně nic nestíhám....ječím na děti a pak je tulím a asi si půjdu najít nějaká přírodní antidepresiva, nevíte někdo o třezalkovém poli?
P.S. v osobním kontaktu je se mnou docela sranda :-)

Tenký, tenká, tenké

Nedávno jsem viděla u zastávky tramvaje reklamu na časopis o dietách. Bohužel to nebyly halucinace ani vtip, někdo to myslel naprosto vážně.
Trochu mi to vyrazilo dech. Pochopím existenci periodik o počítačích, domácnosti, přírodě nebo třeba vesmírných raketách.  Ale řečeno jazykem mého bratra, časák o dietách, to jsem teda nežrala. Vážně jsme tak posedlí kultem vychrtlosti, že se v Čechách uživí plátek tohoto ražení?
Dieta by měla být věc používaná v případě nemoci a následné nutnosti. Ale o tom tento časopis asi být nemá. Bude nejspíš o stu a jednom pzůsobu, jak zhubnout pomocí polykání toho a nepolykání onoho. Já se v jídle omezovat nechce a nejspíš to ani neumím. Chytalo mě to v pubertě, kdy jsem jako spousta vrstevníků nenáviděla vlastní tělo. Jedla jsem jenom jablka. Šíleně kyselá letní jablka. Vydrželo mi to týden. Ve finále jsem měla žaludek scvrklejší než nejmenší z těch zběsilých plodů a nabývala jsem podobné barvy.
Jste štíhlí a tím pádem jste krásní a úspěch vás stoprocentně nemine. Když nejste, musíte se o to snažit, protože přeci neexistuje nic lepšího, než být schlank. Svojí touhou vecpat se do obecných představ o kráse uživíte kromě autorského kolektivu zmíněného časopisu  ještě výrobce zázračných hubnoucích pilulek, koktejlů a multifunkčních posilovacích strojů, které z vás do týdne vyrobí Twiggy. Pro mladší čtenáře - Twiggy byla první populární anorektička. Pro všechny čtenáře - nevyrobí. Zhubne vám akorát peněženka. Vy shodíte jedině, když vám nezbyde na jídlo, protože všechny peníze vrazíte do zmíněných volovin.
Hubení chlapi mě děsí. Vždycky si je představím v kraťasech a polobotkách, z kterých jim čouhají hubené chlupaté nohy. Ale to je otázka mého vkusu a jak praví klasik, proti gustu žádný dišputát. Ani v náznaku netuším, co to ten dišputát je.
Oba s mým mužem šíleně rádi jíme. Jídlo je veskrze pozitivní záležitost. Jestliže zobete drobečky a cítíte se dobře, zobejte. Jestliže je vám dobře s plným žaludkem, cpěte se. Hlavně si nedělejte násilí. Jídlo je totiž jedna z mála přirozeně pozitivních záležitostí, která lidstvu zbyla. Apetit by neměl být kažen jakýmkoliv přemáháním tím či oním směrem.  

A zas něco ze starého blogu

Knihy, knížky, knížečky

Provázejí mě odjakživa. Žiju s nimi. 
Hledám v nich radu, poučení a zábavu. Unáší mě do jiných světů. Stěhuju se s nimi a proklínám jejich množství a váhu.
Moje první přečtená knížka nesla název Majka. Snědla mi ji fena stejného jména. Nedivím se, ta kniha na dálku voněla klihem.
Nikdy jsme neměli obývací stěnu. Nebylo na ni místo, zabíraly ho knihovny. Maminka žila v bytě dva pidipokoje plus jedna minikuchyň. Knihoven měla pět.
Zbytek prostoru zabíral milion zuřivě rostoucích kytek a jeden pes.
Na gymnáziu jsem byla docela slušný outsider, literatura byla moje záchrana. Ty příběhy mi dávaly naději, že všechno bude jednou jinak. Je to jinak. Nebo jsem jiná já.
Mám moc ráda první otevření nové knížky. Vazba hřbetu se chvíli vzpírá a pak vám dovolí vstoupit. A vy otáčíte poprvé ty pevné oslnivě bílé listy a jste zase o kousek dál.
Moje nejvoňavější kniha je padesát let starý výtisk Dvou divochů od E.T.Setona. Vydyndala jsem ji kdysi na strýci. Na dvoře jsem si pak postavila stan z klacků a igelitové plachty, jakože týpí. Do tohoto obydlí jsem se odebrala se zásobou babiččina bílého chleba s máslem a na dlouhé hodiny jsem se nořila do zmíněného literárního skvostu.
Neumím si představit svět bez knih.

Dítě v posteli

Náš prvorozený syn spal ve své postýlce přesně do tří týdnů věku. Pak jsem zjistila, že nejlepší způsob nočního krmení je kojit vleže. Takže dítě už nám zůstalo v posteli, protože jsem samosebou pokaždé usnula. Několik zkušených matek mi sdělilo, že toho budu trpce litovat.
Poměrně rychle jsme si na toho malého vetřelce zvykli. Dozvěděla jsem se další moudro, prý když se tísním na své půlce postele s dítkem, nemůžu se pořádně vyspat. Dle mého názoru je jakákoliv matka permanentně tak utahaná, že je ráda, že si vůbec může jít lehnout a je jí úplně fuk, kolik spolunocležníků má. Mně osobně by nevadilo ani všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou, hlavně aby spali celou noc.
Další dotaz z řad zodpovědných byl, jestli se nebojíme, že dítě zalehneme. Ne, nebojíme, střízlivý člověk dítě nezalehne. V Číně je běžné, že děti spí s rodiči. V celé té obrovské zemi mají jen několik případů syndromu náhlého úmrtí novorozenců ročně. Buďto mlží režim anebo je to tím, že blízkost a rytmus srdce jiného živého tvora nedovolí miminku přestat dýchat.
Zkrátka a dobře, náš syn s námi spí v posteli a všichni tři jsme v pohodě. Pro případné šťouraly uvádím, že manželské radovánky řešíme v jiných částech bytu.
Před pár dny jsem se probudila, na pravé ruce mi ležel syn, o levé rameno se mi opíral manžel a maminčin pes se válel na mých nohou. Na pár vteřin jsem zauvažovala, že by nebyl špatný nápad místo sebe podstrčit polštář a prchnout. Pak mě ale pohltil pocit nenahraditelnosti a znovu jsem sladce usnula. A milovaná břemena dál spočívala na různých částech mého těla.
P.S. Situace o pět let později: vetřelce máme v posteli tři. Netušíte někdo, kde se dá koupit postel asi tak čtyři metry na šířku?

Jak jsme se našly

Maminka. První nejbližší bytost na světě. Otcové odpusťte, jestli se vám bude zdát, že podceňuji vaši roli. To bych si nikdy nedovolila.
Je zbytečné omílat, jak jsou maminky důležité. Když jsme mrňaví a bezmocní, stará se máma o všechno, co k životu potřebujeme. A je tu pro nás navždy. Jen my se měníme. Někdy je cesta k pochopení toho, co pro nás znamená, krapet trnitější. Obzvláště puberta klade mohutné nástrahy. Oběma stranám. Divím se, že jsem se dožila tak vysokého věku. Při tom, co jsem vyváděla, měla maminka svaté právo mě asi tak dvěstětisíckrát zabít.
Přes náš mohutný odpor se mámy snaží, abychom dělali věci rozumné a měli se v životě dobře. Většinou nám to nedojde hned. Ale zase lépe prozřít pozdě než nikdy.
Dlouhou dobu jsem netušila, jaký člověk mě přivedl na svět. Měla jsem dojem, že máma je nemoderní introvert a nedává mi možnost výběru, jak se hodlám k okolnímu světu stavit já. Pak jsem odešla a tři roky se neobjevila doma. Nebylo snadné vrátit se. Ale udělala jsem to a celá rodina to zvládla na jedničku. Mamince dodatečně přiděluji hvězdičku, je to dáma se vším všudy.
Mít děti je čirý masochismus. Ti spratci vám zkazí většinu života. Stojí peníze. Spoustu peněz. A to nemluvím o nervech. Není snadné být dítě a ještě nesnadnější je být rodič. Tak si myslím, že bude nejlepší si to navzájem co nejmíň znepříjemňovat.
P.S. V dubnu roku 2009 moje nádherná maminka zemřela ve věku nedožitých 57 let. Připadá mi, jako by byla pryč už miliony let. Tohle nemůže nikdy přebolet...

Velká převýchova

Byla jsem na dva týdny pověřena hlídáním maminčina psa. Odjela jsem do svého rodiště a od maminky balící na dovolenou obdržela spoustu instrukcí. Dodržovat jsem nehodlala hlavně ty, které se týkaly právě psa jménem Fido. V duchu jsem si malovala, jak mu vysvětlím, že vhodná doba na ranní venčení je asi tak v půl deváté. Nevysvětlila. On je zvyklý chodit v šest. A zkuste spát, když vám někdo strká pod deku vlhký čumák a olizuje vám chodidla. O funění do obličeje nemluvě. Takže jsem už po dvou dnech ochotně opouštěla postel, protože čím dřív vypadnu, tím dřív se vrátím.
Taky jsem chtěla zredukovat počet vycházek přes den. Nešlo to. Cokoliv jsem dělala, Fido mě pronásledoval a upřeně mi zíral do obličeje, kdy že vyslovím to kýžené jdeme ven. Totálně mě vydeptal a to natolik, že některé dny měl i o jednu či dvě procházky navíc.
Taky se chodil dívat, jak se koupu. Seděl vedle vany, čumák opřený o okraj a zíral na mě. To jsem ještě snesla. Ale asistenci na WC teda ne. Tím pádem pes přinucený zůstat v předsíni aspoň kňučel a poštěkával. Tvořte něco v takových podmínkách. Měla jsem přichystanou roličku toaletního papíru a když už se to ječení nedalo vydržet, otevřela jsem a papír mrskla po chlupatém narušiteli. Mělo to jediný efekt. Jakmile vrzla klika, Fido odskočil z dostřelu a vesele kvičel i nadále.
Ke konci těch dvou týdnů jsem byla totálně ochočená. Dělala jsem přesně to, co ten neřád chtěl a skoro mi bylo líto, že už pojedu domů.
Pak se přihnala maminka s bratrem, oba opálení a odpočatí. A tu se mi dostalo nepatrného zadostiučinění. Maminka pravila, že se jí ten pes zdá nějaký podezřele klidný a co prý jsem s ním vyváděla. Tak nevím, zkrocení zlé ženy či zlého psa?!? Nejspíš fifty fifty.

Kdo si hraje...

 Občas nastane situace, kdy vyjde najevo, kolik dítěte ve vás zbylo. Dostala jsem od sestry úžasnou peněženku, je v kravím designu a umí i bučet. Minulý týden jsem byla nakupovat v obchodě s oděvy. Platila jsem u slečny, která se mi od pohledu moc nelíbila. Dost namalovaná, vyzývavá, výstřih až bůhvíkam. A ona najednou zahlídla tu peněženku a rozjasnil se jí obličej. "Jé ta je krásná, odkud ji máte?" A z vampa byla nadšená holčička. Docela mi namasírovala ego, asi tak půl minuty předtím jsem se zabývala myšlenkou, jestli je úplně v pořádku nosit v mém věku peníze ve zvířeti. Poučení z toho plyne nejspíš to, že je lepší kašlat na předsudky všeho druhu.
Zajímalo by mě, co se s námi stane, když vyrosteme a zařadíme se do toho často vážného světa plno a víceletých. Přestaneme vlastní sny považovat za realizovatelné? Nebo nám začne tolik záležet na tom, co si myslí ostatní, že už to nejsme my a prostě se jen snažíme nevyčnívat? Nevím, ale moc se mi to nelíbí.
Vlastním několik infantilních úchylek, například moc ráda v dešti skáču do louží. Asi se tím uklidňuju, že mě léta ještě nepozřela :-D