Růže

Když ráno absolvuju nervy drásající proces, který zahrnuje oblíknout a vykopat všechny děti z domu, přičemž to prostřední mi dané činění v polovině případů zpestřuje řevem a rvačkou, čeká mě ještě s dvěma mladšími dvoukilometrový pochod do školky. Pokud má prostřední synátor špatné ráno, obvykle se mi cestou zouvá, zahazuje boty, mlátí sebou a vříská ostopéro. Naštěstí řve, takže aspoň neslyším řečičky důchodkyň na zastávce, okolo které musíme project. Nedávno si mě podezřívavě prohlížela hlídka městské policie. Ani se nedivím. Krom vzorně mlčícího nejmladšího jsem na kočáru měla zuřící příšerku bez bot, v triku při jen dvou stupních nad nulou - já nic, já muzikant, to on se nechce oblíkat - dál měla příšera dudlík a v očích výraz svět je hnusnej a matka taky. Nakonec milé policistky usoudily, že vypadám utýranějš než dítě a pochodovaly dál. Ke školce přicházím lehce opocená. Posledních pár dní mě tam čeká odměna. Kvetoucí růžička. Vlastně ani přesně nevím, jakou má barvu. Přiblížím k ní čuchometr a nadýchnu se vůně. A rázem jsem někde jinde. Ne s jazykem na triku v záhuloidní realitě, ale kdesi dávno poslední školní den v lavici s kytičkou růží pro paní učitelku, čekám na svoje zasloužené samé jedničky. Nejsem orvaná a vystresovaná, jsem svátečně oblečená a napjatá, to jenom tak trochu, na tom časomístě v mém srdci totiž každý dostane zaslouženou odměnu.....E! Čili mámo nezdržuj, jedeme! A je konec mých dvou vteřin návratu dávných nadějí. Ale co, lepší je letět a rozbít si úsměv než se nikdy nevznést.

Dáreček

Jsem dostala. Dnes. Od kamarádky. Sama ho vytvořila. Normálně se vznáším. Takovou radost mi udělala, že ani neví jakou. Její výtvor mi přidal tak půl roku, kdy dokážu ještě setrvat na území duševního zdraví, než se zhroutím definitivně. Co mě na tom tak potěšilo? Že to vyrobila sama? Že někomu stojím za námahu? Čerti vědí, prostě je to tak. Mimochodem, dotyčná kamarádka je vždycky ochotná pomoct. Nechápu to, má jedno ze dvou potomčat lehce nestandardní a vždycky najde energii, pokud někdo potřebuje podporu. Já jsem ráda, že se proplazím dnem a večer padnu do postele. A ona opravdu dokáže pomáhat druhým v celé šíři toho slova. Fakt nechápu. Tak Jani, to máš za to.

Náš podzim

Nestěžuju si, nerada provokuju vyšší mocnosti brbláním, ono by se to pak mohlo ještě zhoršit. Tohle je jen taková sumarizace událostí. Nejstarší dítě pilně navštěvuje školu, kterou zatím miluje, neméně družinu. Prostřední dítě mi dává pěkně zabrat. Asi, že je ten podzim. Tyto dětičky jsou meteosenzitivní, pravila na můj dotaz naše psycholožka. Už naše, už ne jen Štěpova, vzhledem k tomu, že se zvyšuje počet členů rodiny, kteří ji navštěvují. Ano, i nejmenší dítě. Prý vývojová dysfázie nebo atypický autismus, ukáže se. Další kontrola za půl roku. Moje pocity? Asi jako někoho, kdo leží pod lavinou kamení a dostane na hlavu přihozen ještě jeden rozkošný metrákový šutříček. Ale dokud dýchám, znáte to...jsem nenapravitelná. Ještě stále mám okolo sebe lidičky, kteří se nebojí k nám nějak patřit. A nabídnout pomoc, když mají dojem, že už mířím ústy na zem příliš zprudka. Bez nich by bylo mnohem hůř. Jak říkám, nestěžuju si. Mějte krásný den, ať vám padají pod nohy jakékoliv klacky.