Skupinka pro rodiče dětiček nejen s autismem: http://www.facebook.com/groups/339222672775772/

pondělí 5. září 2011

Ze starého blogu - první část

Resty
 Číhají. Kam se vrtnu, všude něco nesplněného. Hromada prádla na složení. Další na zašití. Nepřesazené kytky. Nevykydané akvárium nebo morčecí klec. Kopice papírů nashromážděných provozem. Neutřený prach. Neumytá okna. Rozbordelený špajz.
Snažím se, aby bylo co jíst a kam si k tomu jídlu sednout. Taky abychom nechodili nazí. Všechno ostatní je nadstandard. Kdykoliv jdu okolo, říkám si, že to brzo všechno uklidím. Brzo je v mém pojetí velmi pružný pojem. Nestíhám? Trochu. Jsem líná? Taky. Nechci strávit život leštěním příbytku jako generace našich maminek.
Často mám chuť to všechno polít benzínem, škrtnout sirkou a pak začít znovu. Ale včera mi něco došlo. Máme hodně věcí, protože se prostě máme dobře. V hliněné chatrči bych takové starosti neměla. Po ránu bych musela (v lepším případě jen) dva kilometry s kýblem pro vodu a neplodila tu nářky na svůj příííšerný život. Takže asi tak, trochu vděčnosti do toho brblání a hned je líp. Krásný den přeju!

Popcorn mi stoupá do hlavy
 Když se řekne Štěpánek, vybaví se mi několik věcí. Pražená kukuřice na koberci, věčně puštěné pohádky a moje zmučené břicho. Popcorn je bohužel poslední dobou Štěpánova hlavní strava. A jak jinak si lépe vybrat ty správné obláčky, než na pořádné ploše? A pořádná plocha teda rozhodně neznamená největší tác, jaký dokážu doma najít. Takže si to pěkně vysypeme na koberec a jsme spokojení. Doprčic, už mi hráblo, mykám!!!
Pohádky, to radši ani nekomentuju. On je prostě potřebuje.
A břicho? Můj špek je pro Štěpu zřejmě připomínkou prenatálního pohodlíčka. Na břicho mi sahá, oštipuje ho, ojíždí ho hřbetem ruky a mačká. Neusne bez něj.
Suma sumárum pro prostřední dítě jsem chodící pupek, promítač pohádek a výrobník pražené kukuřice. No co, taky funkce.
Ondra: "Maminko, já vím, proč Štěpán šahá na tvoje břicho a tatínkovo se mu nelíbí. Protože tatínek je moc chlupatej a Štěpánovi to připadá jako medvěd."

Tak je ta sklenice poloplná nebo poloprázdná?
 Na všechno se dá dívat z různých úhlů pohledu. Dnes jsem se probudila s mizernou náladou a dojmem, že můj život stojí za houby, protože jsem si ho zařídila úplně blbě. Takže co s tím, mlátit hlavou do zdi nebo se pokusit o znásilnění vlastního ranně sklíčeného já a juknout na to trochu jinak? No jasně, bé je správně.
Kdysi jsem přežila tři roky s násilníkem, který mi ubližoval fyzicky a psychicky. Na to moc pyšná nejsem, pyšná jsem na to, že jsem dokázala odejít.
Sice fňukám, že nemáme peníze, ale máme se lépe než většina obyvatel téhle planety. Nejstarší dítě je hubaté, ale úspěšně proniká do tajů třídění odpadu a přijde mu to samozřejmé. Autistický synek sice nemluví, ale zase na mě nic nepoví. V obchodě je zvyklý na svoje lízátko u kasy a neječí, že chce nějakou komerčně cenově vyšroubovanou volovinu.
Máme tři děti, každé jiné a jsem za ně moc vděčná, učí mě trpělivosti a pokoře. Ačkoliv tam někde v upřímné hloubi duše si říkám, že v příštím životě budu kariéristka. Možná je to jen touhou po nepřerušovaném spánku.

Čuchátorka
 Vůně. Přivádějí mě do extáze. Tedy ty příjemné. Děti očichávám od narození. Nejvíc voní plešatá kebulka. Ale ty vlasaté si dávám taky. Venku v létě zaprší a odér spláchnutého prachu a zchlazeného asfaltu mě vrhne zpátky do časů prvních lásek. V davu ucítím parfém, který používala kamarádka na koleji, a já se otáčím a hledám dotyčnou. Jako malá jsem měla povoleno hrabošit se babičce ve skříni, měla tam poschovávané poklady. Ta skříň voní pořád stejně, jen já už se tam tak snadno nevejdu.
P.S.Včera jsem našla uloženou v telefonu poslední textovku, kterou napsala moje maminka mému manželovi. Padl na mě smutek. Povídám Ondrovi, že potřebuju potulit, že mi chybí babí. Ondra na to: "Nebuď smutná, kouká na nás z nebíčka." Dlouhé objetí, pár vteřin ticha. A pak: "Maminko?" "Copak?" "Jseš cítit jako blinkání!" Miluju tohle hubatě upřímné období. Tak ať vám dnešek pěkně voní, já se budu opájet minulostí, prší...

Budíme pohoršení
 Byli jsme nakoupit. Při průjezdu uličkou ke kase jsem to musela obrátit zpět, protože maxifronta vedla odkudsi odzadu. Štěpán spustil řev. Uznávám, nelidský. Než jsem s kočárem projela nazpět a pak se jinou uličkou mezi regály dostala ke konci fronty, dítě samosebou hulákalo i nadále v obavě nejspíš z toho, že nedostane obvyklé lízátko. V životě jsem neviděla takovou koncentraci pohoršených důchodců na metr čtvereční. A těch keců, co se neslo kolem!!! Nejdřív mě popadla velmi silná touha řvát taky. Následovala myšlenka na  likvidaci všeho, co tam v tu chvíli mělo hůl nebo fialovou hlavu. S nirvánou oproštění se od vražedných tužeb přišlo prosté přání být někde úplně jinde. Nakonec jsem to rozdýchala, protože dítě spatřivší kýžené platební místo sklaplo a já přestala vidět rudě. Tak přeju pěkný den a hlavně, hodně sil :-)

Chvilka poezie
Dnes po ránu ve vaně,
našla jsem tři vorvaně.
Jejich jména neřeknu,
vždyť by byli naštvaní,
to se přeci nedělá,
říct tajemství vorvaní...

Poezie pochmurnější
Čas prý lečí,
něžnou péčí,
všechny rány,
boly, šrámy.
Prosím čas,
sejmi z nás,
nejvíc ze mě,
tíhu Země,
dusí, štve mě!

Noční a ranní radosti
 O půlnoci se brutálně pozvracelo mimino. "Naštěstí" leželo na mně, takže to odneslo "jenom" moje pyžamo a tělo. Ve tři ráno si nejstarší synátor vzpomněl, že má žízeň a nemůže spát. V pět mě začal tahat z postele prostřední, což se mu o dvacet minut později povedlo dokonat. Dovoluji si parafrázovat výrok jedné mojí oblíbené autorky: Bez váhání bych si pro ně lehla pod tramvaj, ale většinu času mám chuť mlátit je do hlavy nějakým tupým předmětem!!!

Tíživé datum
 Dnes jsou to přesně dva roky, co mi umřela maminka. Když máma chybí, chybí na věky. Jste odděleni propastí a nikdy to nepřestane bolet. Jen možná malinko milosrdného otupění se časem dostaví.
Nedávno jsem uklízela zimní bundy. Jednu mám po mamince. Neměla jsem ji letos na sobě, takže byla naposledy praná mámou a já idiot si k té bundě přivoněla. Říct, že mi ta vůně vyrvala srdce z těla, je velmi mírné vyjádření toho, co se mi vzápětí stalo. Bunda voněla jako všechno maminčino oblečení, voněla jako ona, voněla jako časy zmizelé naděje.
Maminka byla složitý tvor, ale byla moje. Nechovala se ke mně vždycky spravedlivě a zrovna tak jsem se já vždycky nechovala zaslouženě k ní. Dávno jsem to nám oběma odpustila, lidstvo se obecně dokonalostí moc nevyznačuje.
Není dne, abych na ni nemyslela. Chtěla bych jí říct, co je nového za ty dva roky, chtěla bych ji obejmout, jenže to nejde.
Maminka nás vždycky vedla k pořádnosti, zodpovědnosti a podobným nesmyslům. Tak já dnes na její počest vyřeším pár restů a budu celý den uklízet. Úplně slyším mámu, jak říká: No konečně ! A já jí odpovídám tak, jak jsem jí kdysi odpovídala pubertálně nadšeně: No jo furt!

S pravdou ven
 Život se Štěpánkem je náročný. Vzadu v hlavě mi sídlí permanentní obava, co se zas bude dít. Šikanuje mě svými rituály. Změním trasu a jedu v obchodě jinou uličkou, ječí. Minulý týden jsem chtěla  jen do zverimexu v obchodním centru, minula sámošku a Štěpán spustil řev, protože nedostal lízátko jako obvykle, i když jsme jídlo nekupovali. Po nákupu v Tesku je zvyklý jít na hřiště. Dnes pršelo, nešli jsme. Tak zuřil, že si prokousl spodní ret a svým ječením vzbudil mimíse, který je za ním ve dvojkočáru.
Štěpánek je příšera z jezera. Vím o tom. Nemám potřebu vykládat, že jsem bez sebe blahem, že mi bylo naděleno mentálně postižené dítě. Je to svinská fuška, vyjít s ním beze ztrát na životech. Ale má to jedno pozitivum. Většinu života tápu, co se sebou. Jestli je moje poslání starat se o autistického syna, beru to. Nevím, jestli to zvládám a už vůbec nevím, jestli to zvládnu v budoucnu. Ale tenhle boj jen tak nevzdám. Proč? Protože mám Štěpánka ráda, jako většina matek svoje děti. Když upadl v zimě na ledu, až mu hlavička zaduněla, zatmělo se mi před očima hrůzou, že se mu něco stalo. A vůbec, lidi chovají i nebezpečnější zvířátka ;-).

Náš nejedlíček
 Štěpán začal okolo dvou let dělat problémy s jídlem. Postupem času jsem zjistila, že donutit ho cokoliv sníst nejde. Vyhladovění nefungovalo a nefunguje. Takže Štěpánek dlabe, co se mu zachce. Byla doba, kdy se živil převážně arašídovými křupkami. Následovalo období popcornové, které v současné době plynule přechází v etapu hranolek. A všechny tyto potraviny si s velkou oblibou sype na koberec. Luxuju denně. Krom toho je schopen sem tam požít libové maso, rizoto složené jen z rýže a masa, karbanátek, řízek. Ovoce či zelenina jeho tělo neznesvětí ani omylem. Jediný akceptovaný"mléčný" výrobek je zmrzlina, ale musí být podávána venku a v kornoutu. Podobně pečivo, jedině při nákupu.
Prý mají autisti potíže s jídlem často. Můžou mít pocit, že jim jídlo roste v puse, že je dusí.
Taktéž se to zvláštní dítko nedá donutit sedět u stolu. Takže to nehrotím. Manžel má naštěstí pochopení. V praxi to vypadá tak, že pokud má Štěpa hlad, donese mi kartičku s obrázkem hranolek a já mu je jdu usmažit. On si je odnese do obýváku k pohádkám a tam je někdy sní z talíře, někdy někam vysype a posléze pojídá. O víkendu jíme společně v kuchyni u stolu. A Štěpánek, nikým nenucen, přijde dobrovolně posedět s námi u stolu a občas si zobne kousek masa.
Dnes na hřišti mi jedna maminka vykládala, kterak její dcera ve věku tři a půl roku nezná tatranku a podobné hnusy, že jen občas pár gumových medvídků. Docela by mě zajímalo, jakou újmu na zdraví bych jí způsobila, kdyby se dozvěděla, co dnes snídalo naše prostřední dítě.

2 komentáře:

  1. Tohle je úžasnej blog. Dlouho jsem se tak nenasmál :-). Prožíváme s naším prckem něco podbného :-)).

    OdpovědětVymazat