Skupinka pro rodiče dětiček nejen s autismem: http://www.facebook.com/groups/339222672775772/

neděle 18. listopadu 2012

Fňuk

Varování: Následující text obsahuje krystalickou sebelítost. Poslední dobou mám často pocit, že veškerá vlastní rozhodnutí od stvoření mého já byla špatně. Jsem totiž životní amatérka. Čím víc přemýšlím nad nějakým dilematem, tím větší je pravděpodobnost, že si zase vyberu špatně. Nevím, jak to dělám, ale dělám to zatraceně dokonale. Výsledek toho všeho je můj současný život. V pět ráno mě budí naše autíčko. Obvykle tím, že mi začne oštípávat břicho, smát se, vykřikovat svoje milované e a pokud odmítám okamžitě opustit pelech, zpestří mi to krkáním. Nechutné? Ano, ale jemu je to putna. Vzhledem k tomu, že všichni tou dobou obvykle chrní, ještě ráda vstanu a jdu dělat poskoka. No a tak podobně to probíhá celý den. Vlaju za dětmi a jejich požadavky a snažím se nezbláznit se. Aby se nejstarší necítil odstrčený, abych nezanedbávala nejmladšího, aby prostřední moc neřval a v předsíni nekopal do dveří. Přeci jen bydlíme v králíkárně, kde přebývá ještě pár sousedů. Všichni jsou moc milí a tolerantní a nerada je nechávám mučit hlukem našeho drahouška. V pátek minulý týden jsme přišli domů ze školky a družiny, já zpocená jako vstup do pověstného chovatelského zařízení jsem se svalila na koberec a myslela, že už nevstanu. Vstala, samozřejmě. Auťulda nutně potřeboval oběd, takže poskok poskakoval dál. Ranní ptáče už by dávno chcíplo, já nemůžu. Výchova zdravého dítěte je věda. Výchova dítěte mentálně omezeného je masakr. Jak to kruci vyvážit ? Jak neublížit jemu a přitom netrápit sebe ani ty další osoby blízké mému srdci? Až tohle vymyslím, nechám si to patentovat. Zatím mám pocit, že tvořím jednu botu za botou. A jako obvykle s těmi nejlepšími úmysly. Vždycky jsem si myslela, že budu dělat práci, která mě naplní a moje žití nebude zbytečné. Taky jsem vždycky toužila být normální. Úplně všední, nenápadná, za svým si jdoucí. Naivně jsem předpokládala, že budu mít zdravé, přiměřeně zlobící potomstvo. Všechni je jinak. Otročím dítěti, které mi to neumí vracet. Opravdu nejsem příznivkyně řečí, že postižené dítě je dar. Asi jedu na špatných drogách nebo co. Jsem nešťastná, frustrovaná, unavená a nespokojená. Ale to neznamená, že toho našeho poděsa nemám ráda. Vězí mi v srdci tak hluboko, že kdyby ho někdo chtěl dostat ven, zabije mě to. A tak si vesele umírám zaživa a přitom se snažím přežít. Jak to tak po sobě čtu, jestli přijdu o zbytek nadhledu, skončím pod vlakem nebo v psychiatrické léčebně. Těšit mě na tom může to, že tak či tak si konečně pořádně odpočinu ;)

6 komentářů:

  1. Zlato, pamatuješ na tu památnou větu, teď nevím doslovnou citaci:"Miluji své dítě, i když půl dne mám pocit, že ho vezmu kladivem?"
    Ano, taky beru špatné drogy, taky v tom nevidím dar a jak mi bylo kdysi řečeno:"Ty máš jenom jedno dítě, tak jaktože si stěžuju".
    Ano, mám JEDNO dítě, protože jsem se rozhodla mít jedno dítě. Ale že to stačí, víme:-))
    Já která miluju hltám nasávám podzim, jsem se teď dostala POPRVÉ do lesa a mladej? Kvůli smrkání atd se procházka nesla v duchu:"Chci umřít, abys neměla syna! Chci abys zahynula." atd atd a dál a hloubš a šťavnatěji...
    Cítím v sobě x emocí, ale obdarovaná určitě ne:-)) kluci se mu smějou, že pořád chodí za ruku (pořád lepší než aby byl pod autem), místo pc her a posledního gólu Beckhama řešíme ploštice a píšem knihy o hmyzu...ale zase naopak CÍTÍM SE NESKUTEČNĚ PYŠNÁ, když slyším jak se chovají a mluví kluci v jeho věku.
    Jeden den chce být umělec, předevčírem rybář, včera spisovatel...ale byl je a bude středobod všeho, v dobrém ale bohužel i ve zlém.
    Nebudu tu fňukat, co jsem vše neměla, propásla, kde a s kým jsem nebyla, to už bych musela změnit dealera:-))
    No už je to moc roztahaný, Dáší, i Petr mi teď dává za pravdu, že nekecám a je to záhul, ale pak stojíme nad postelí když Kuba spí, po těch ztracených letech se objímáme a zcela neromanticky říkáme:"To je v pérdeli, jak my se máme krásně blbě":-))
    Je to těžký mít dítě, co je jiné, ale někdy je to fakt prča:-)) A nebojte lidi, mám ho ráda. Miluju ho.
    Moc držím palce se skřítkama, smekám! Mě včera stačilo vybalit 4 baťohy, 2x převlíct poblitýho Kubu, zapnout pračku a do toho Petr:"A to kafe mám kde?" No není život krásný?:-))
    X si říkám co ty, ani mi nevadí, co jsem ztratila, co vynakládám, ale ten pocit že není odezva, takový to poděkování - MOTIVACE. Ale od toho jsou lidi kolem a to stačí (někdy).
    Takže drahá, odházej z ramen zase pár šutrů, odkopni hračky, sundej dítě z parapetu, roztáhni ruce a objemi je všechny najednou:-))
    Pápálála magda

    OdpovědětVymazat
  2. Magdi, děkuju za milý komentář...MOHLA BY SES MI SAKRA OZVAT I JINDE NEŽ TADY???

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tenhle příspěvěk je přesný, tak to prostě je. Občas mám pocit, že dítě si pořizujeme k tomu, aby nás pomohlo rychleji odstranit z tohoto světa :-).
    Na druhou stranu si nedokážu představit, co bychom i přes všechny potíže, bez něj dělali. Nyní nemáme žádný problém, co s volným časem, neboť něco jako volný čas neexistuje :-). Třeba dnešní večer jsme trávili běháním po pokojíku a hledáním ho..., které naše dítko dle vůně dozajisto vytvořilo, ale odmítalo naznačit kam. Takový pěkný romantický večer :-). Takže oklepat depresi a s úsměvem vstříc novým katastrofám :-).
    PS: Nebo se sejdem v Jihlavě v blázinci :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý táto, já se zasmála. Četla jsem "hledali ho...", tak já myslela, že jste hledali schovaného syna:-)), až pak mi došlo:-))
      A jak zavelel Saturnin, můj guru přes srandu:"KATASTROFY NECHÁME NA ZÍTRA!":-))
      Zachovejme rozruch a paniku, nesmí se dostavit klid a rozvaha:-))
      Ps. My máme s Dášou blíž Dobřany:-))
      Magda

      Vymazat
  4. Praštěná Trojmatko, až bude Váš článek nadepsaný 3x Fňuk, tak to bude s Vámi opravdu vážné.
    Mám dojem, že jste (opět) bravurně popsala pocity mnohých ženských buď balancujících trvale nad propastí nebo bilancujících své dosavadní žití......
    A kvůli komu jinému bychom měly potit krev a zemřít, než kvůli svým dětem.....
    Magda to hezky napsala. Vždy někdo nějak někdy dá, přinese to, co se jinde nedostává. A láska není o vděčnosti, kdoví jak to bude já a moje děti za 20 let.
    Ráda Vás čtu, a taky Vám držím palce, vždy nějak nastavíte zrcadlo, přeji hodně sil.
    P.S.: Jak pobavíte PánaBoha, osud, ......? Řekněte mu, co by jste chtěla nebo mu povyprávějte, jaké máte plány do budoucnosti.

    OdpovědětVymazat