Růže

Když ráno absolvuju nervy drásající proces, který zahrnuje oblíknout a vykopat všechny děti z domu, přičemž to prostřední mi dané činění v polovině případů zpestřuje řevem a rvačkou, čeká mě ještě s dvěma mladšími dvoukilometrový pochod do školky. Pokud má prostřední synátor špatné ráno, obvykle se mi cestou zouvá, zahazuje boty, mlátí sebou a vříská ostopéro. Naštěstí řve, takže aspoň neslyším řečičky důchodkyň na zastávce, okolo které musíme project. Nedávno si mě podezřívavě prohlížela hlídka městské policie. Ani se nedivím. Krom vzorně mlčícího nejmladšího jsem na kočáru měla zuřící příšerku bez bot, v triku při jen dvou stupních nad nulou - já nic, já muzikant, to on se nechce oblíkat - dál měla příšera dudlík a v očích výraz svět je hnusnej a matka taky. Nakonec milé policistky usoudily, že vypadám utýranějš než dítě a pochodovaly dál. Ke školce přicházím lehce opocená. Posledních pár dní mě tam čeká odměna. Kvetoucí růžička. Vlastně ani přesně nevím, jakou má barvu. Přiblížím k ní čuchometr a nadýchnu se vůně. A rázem jsem někde jinde. Ne s jazykem na triku v záhuloidní realitě, ale kdesi dávno poslední školní den v lavici s kytičkou růží pro paní učitelku, čekám na svoje zasloužené samé jedničky. Nejsem orvaná a vystresovaná, jsem svátečně oblečená a napjatá, to jenom tak trochu, na tom časomístě v mém srdci totiž každý dostane zaslouženou odměnu.....E! Čili mámo nezdržuj, jedeme! A je konec mých dvou vteřin návratu dávných nadějí. Ale co, lepší je letět a rozbít si úsměv než se nikdy nevznést.