Teskno
Byla jsem vychovaná dost přísně- máma nás měla tři a byla rozvedená, jak mi jednou v dospělosti vysvětlila, musela nás neustále mít pod kontrolou, aby jí nic neuniklo a my něco nevyváděli. A stejně, v jednadvaceti jsem utekla z domova. Neuhlídala mě. Já vím, že jsem byla nevděčnej parchant, ale mamča nás tak hlídala, až jsme si pořádně nevyzkoušeli nic, co by si správnej puboš vyzkoušet měl, párkrát si pořádně namlít hubu kupříkladu. S nově nabytou volností jsem nadělala spoustu kravin, až v pětadvaceti jsem začala chodit s mým nynějším manželem a všechno se nějak usadilo. Asi proto se snažím nechat děti dýchat, aby se necítily jako já kdysi. Manžel mi často říká, že jsem nad věcí až moc, že mám kluky víc zkrotit. Někdy si říkám, jestli nemá pravdu. Jestli ji neměla i moje máma. Jestli to tak prostě nemá být, děti pevně držené u úst. Jestli nedělám děsnou blbost. Milion blbostí pomiliontý v životě. Jestli nejstarší syn - 4 a půl roku, není hubatý a neposlušný, protože já to s dětmi neumím. Jestli prostřední - skorem tříletý, nemluvící, introvertní, vzteklý, není takový jen proto, že mu pouštím pohádky prakticky pořád, co jsme doma, protože on to tak chce...mimi zatím žádné následky mých pokusů o výchovu nemá....
Jenže to jsem já, nejspíš pohodlná, radši pouštím dývka abych něco doma udělala a měla na to chvíli pokoj. Já asi nemám na to, pořád se dětem věnovat, nejsem jen máma, jsem i člověk... moje maminka úplně ztratila půdu pod nohama, když jsme postupně odešli z domu a ona zůstala jen se psem...před rokem umřela a já se na ni za spoustu věcí zlobím a za jiné ji mám moc ráda a to nejstarší hubaté dítě tu pořád nosí poslední svetr, který mi upletla a oňuchává ho a ptá se, jestli mu upletu taky takový......možná se na sebe zlobím, že neumím být dokonalejší...možná se zlobím na maminku, že se tak snažila být dobrá máma, až neměla jiný smysl života než nás....a možná se zlobím na život, být dospělá je smutný....pobíhám tu jak pošuk bytem, je tu binec a i když pořád běží ty pohádky, stejně nic nestíhám....ječím na děti a pak je tulím a asi si půjdu najít nějaká přírodní antidepresiva, nevíte někdo o třezalkovém poli?
P.S. v osobním kontaktu je se mnou docela sranda :-)
Tenký, tenká, tenké
Nedávno jsem viděla u zastávky tramvaje reklamu na časopis o dietách. Bohužel to nebyly halucinace ani vtip, někdo to myslel naprosto vážně.
Trochu mi to vyrazilo dech. Pochopím existenci periodik o počítačích, domácnosti, přírodě nebo třeba vesmírných raketách. Ale řečeno jazykem mého bratra, časák o dietách, to jsem teda nežrala. Vážně jsme tak posedlí kultem vychrtlosti, že se v Čechách uživí plátek tohoto ražení?
Dieta by měla být věc používaná v případě nemoci a následné nutnosti. Ale o tom tento časopis asi být nemá. Bude nejspíš o stu a jednom pzůsobu, jak zhubnout pomocí polykání toho a nepolykání onoho. Já se v jídle omezovat nechce a nejspíš to ani neumím. Chytalo mě to v pubertě, kdy jsem jako spousta vrstevníků nenáviděla vlastní tělo. Jedla jsem jenom jablka. Šíleně kyselá letní jablka. Vydrželo mi to týden. Ve finále jsem měla žaludek scvrklejší než nejmenší z těch zběsilých plodů a nabývala jsem podobné barvy.
Jste štíhlí a tím pádem jste krásní a úspěch vás stoprocentně nemine. Když nejste, musíte se o to snažit, protože přeci neexistuje nic lepšího, než být schlank. Svojí touhou vecpat se do obecných představ o kráse uživíte kromě autorského kolektivu zmíněného časopisu ještě výrobce zázračných hubnoucích pilulek, koktejlů a multifunkčních posilovacích strojů, které z vás do týdne vyrobí Twiggy. Pro mladší čtenáře - Twiggy byla první populární anorektička. Pro všechny čtenáře - nevyrobí. Zhubne vám akorát peněženka. Vy shodíte jedině, když vám nezbyde na jídlo, protože všechny peníze vrazíte do zmíněných volovin.
Hubení chlapi mě děsí. Vždycky si je představím v kraťasech a polobotkách, z kterých jim čouhají hubené chlupaté nohy. Ale to je otázka mého vkusu a jak praví klasik, proti gustu žádný dišputát. Ani v náznaku netuším, co to ten dišputát je.
Oba s mým mužem šíleně rádi jíme. Jídlo je veskrze pozitivní záležitost. Jestliže zobete drobečky a cítíte se dobře, zobejte. Jestliže je vám dobře s plným žaludkem, cpěte se. Hlavně si nedělejte násilí. Jídlo je totiž jedna z mála přirozeně pozitivních záležitostí, která lidstvu zbyla. Apetit by neměl být kažen jakýmkoliv přemáháním tím či oním směrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat