A zas něco ze starého blogu

Knihy, knížky, knížečky

Provázejí mě odjakživa. Žiju s nimi. 
Hledám v nich radu, poučení a zábavu. Unáší mě do jiných světů. Stěhuju se s nimi a proklínám jejich množství a váhu.
Moje první přečtená knížka nesla název Majka. Snědla mi ji fena stejného jména. Nedivím se, ta kniha na dálku voněla klihem.
Nikdy jsme neměli obývací stěnu. Nebylo na ni místo, zabíraly ho knihovny. Maminka žila v bytě dva pidipokoje plus jedna minikuchyň. Knihoven měla pět.
Zbytek prostoru zabíral milion zuřivě rostoucích kytek a jeden pes.
Na gymnáziu jsem byla docela slušný outsider, literatura byla moje záchrana. Ty příběhy mi dávaly naději, že všechno bude jednou jinak. Je to jinak. Nebo jsem jiná já.
Mám moc ráda první otevření nové knížky. Vazba hřbetu se chvíli vzpírá a pak vám dovolí vstoupit. A vy otáčíte poprvé ty pevné oslnivě bílé listy a jste zase o kousek dál.
Moje nejvoňavější kniha je padesát let starý výtisk Dvou divochů od E.T.Setona. Vydyndala jsem ji kdysi na strýci. Na dvoře jsem si pak postavila stan z klacků a igelitové plachty, jakože týpí. Do tohoto obydlí jsem se odebrala se zásobou babiččina bílého chleba s máslem a na dlouhé hodiny jsem se nořila do zmíněného literárního skvostu.
Neumím si představit svět bez knih.

Dítě v posteli

Náš prvorozený syn spal ve své postýlce přesně do tří týdnů věku. Pak jsem zjistila, že nejlepší způsob nočního krmení je kojit vleže. Takže dítě už nám zůstalo v posteli, protože jsem samosebou pokaždé usnula. Několik zkušených matek mi sdělilo, že toho budu trpce litovat.
Poměrně rychle jsme si na toho malého vetřelce zvykli. Dozvěděla jsem se další moudro, prý když se tísním na své půlce postele s dítkem, nemůžu se pořádně vyspat. Dle mého názoru je jakákoliv matka permanentně tak utahaná, že je ráda, že si vůbec může jít lehnout a je jí úplně fuk, kolik spolunocležníků má. Mně osobně by nevadilo ani všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou, hlavně aby spali celou noc.
Další dotaz z řad zodpovědných byl, jestli se nebojíme, že dítě zalehneme. Ne, nebojíme, střízlivý člověk dítě nezalehne. V Číně je běžné, že děti spí s rodiči. V celé té obrovské zemi mají jen několik případů syndromu náhlého úmrtí novorozenců ročně. Buďto mlží režim anebo je to tím, že blízkost a rytmus srdce jiného živého tvora nedovolí miminku přestat dýchat.
Zkrátka a dobře, náš syn s námi spí v posteli a všichni tři jsme v pohodě. Pro případné šťouraly uvádím, že manželské radovánky řešíme v jiných částech bytu.
Před pár dny jsem se probudila, na pravé ruce mi ležel syn, o levé rameno se mi opíral manžel a maminčin pes se válel na mých nohou. Na pár vteřin jsem zauvažovala, že by nebyl špatný nápad místo sebe podstrčit polštář a prchnout. Pak mě ale pohltil pocit nenahraditelnosti a znovu jsem sladce usnula. A milovaná břemena dál spočívala na různých částech mého těla.
P.S. Situace o pět let později: vetřelce máme v posteli tři. Netušíte někdo, kde se dá koupit postel asi tak čtyři metry na šířku?

Jak jsme se našly

Maminka. První nejbližší bytost na světě. Otcové odpusťte, jestli se vám bude zdát, že podceňuji vaši roli. To bych si nikdy nedovolila.
Je zbytečné omílat, jak jsou maminky důležité. Když jsme mrňaví a bezmocní, stará se máma o všechno, co k životu potřebujeme. A je tu pro nás navždy. Jen my se měníme. Někdy je cesta k pochopení toho, co pro nás znamená, krapet trnitější. Obzvláště puberta klade mohutné nástrahy. Oběma stranám. Divím se, že jsem se dožila tak vysokého věku. Při tom, co jsem vyváděla, měla maminka svaté právo mě asi tak dvěstětisíckrát zabít.
Přes náš mohutný odpor se mámy snaží, abychom dělali věci rozumné a měli se v životě dobře. Většinou nám to nedojde hned. Ale zase lépe prozřít pozdě než nikdy.
Dlouhou dobu jsem netušila, jaký člověk mě přivedl na svět. Měla jsem dojem, že máma je nemoderní introvert a nedává mi možnost výběru, jak se hodlám k okolnímu světu stavit já. Pak jsem odešla a tři roky se neobjevila doma. Nebylo snadné vrátit se. Ale udělala jsem to a celá rodina to zvládla na jedničku. Mamince dodatečně přiděluji hvězdičku, je to dáma se vším všudy.
Mít děti je čirý masochismus. Ti spratci vám zkazí většinu života. Stojí peníze. Spoustu peněz. A to nemluvím o nervech. Není snadné být dítě a ještě nesnadnější je být rodič. Tak si myslím, že bude nejlepší si to navzájem co nejmíň znepříjemňovat.
P.S. V dubnu roku 2009 moje nádherná maminka zemřela ve věku nedožitých 57 let. Připadá mi, jako by byla pryč už miliony let. Tohle nemůže nikdy přebolet...

Velká převýchova

Byla jsem na dva týdny pověřena hlídáním maminčina psa. Odjela jsem do svého rodiště a od maminky balící na dovolenou obdržela spoustu instrukcí. Dodržovat jsem nehodlala hlavně ty, které se týkaly právě psa jménem Fido. V duchu jsem si malovala, jak mu vysvětlím, že vhodná doba na ranní venčení je asi tak v půl deváté. Nevysvětlila. On je zvyklý chodit v šest. A zkuste spát, když vám někdo strká pod deku vlhký čumák a olizuje vám chodidla. O funění do obličeje nemluvě. Takže jsem už po dvou dnech ochotně opouštěla postel, protože čím dřív vypadnu, tím dřív se vrátím.
Taky jsem chtěla zredukovat počet vycházek přes den. Nešlo to. Cokoliv jsem dělala, Fido mě pronásledoval a upřeně mi zíral do obličeje, kdy že vyslovím to kýžené jdeme ven. Totálně mě vydeptal a to natolik, že některé dny měl i o jednu či dvě procházky navíc.
Taky se chodil dívat, jak se koupu. Seděl vedle vany, čumák opřený o okraj a zíral na mě. To jsem ještě snesla. Ale asistenci na WC teda ne. Tím pádem pes přinucený zůstat v předsíni aspoň kňučel a poštěkával. Tvořte něco v takových podmínkách. Měla jsem přichystanou roličku toaletního papíru a když už se to ječení nedalo vydržet, otevřela jsem a papír mrskla po chlupatém narušiteli. Mělo to jediný efekt. Jakmile vrzla klika, Fido odskočil z dostřelu a vesele kvičel i nadále.
Ke konci těch dvou týdnů jsem byla totálně ochočená. Dělala jsem přesně to, co ten neřád chtěl a skoro mi bylo líto, že už pojedu domů.
Pak se přihnala maminka s bratrem, oba opálení a odpočatí. A tu se mi dostalo nepatrného zadostiučinění. Maminka pravila, že se jí ten pes zdá nějaký podezřele klidný a co prý jsem s ním vyváděla. Tak nevím, zkrocení zlé ženy či zlého psa?!? Nejspíš fifty fifty.

Kdo si hraje...

 Občas nastane situace, kdy vyjde najevo, kolik dítěte ve vás zbylo. Dostala jsem od sestry úžasnou peněženku, je v kravím designu a umí i bučet. Minulý týden jsem byla nakupovat v obchodě s oděvy. Platila jsem u slečny, která se mi od pohledu moc nelíbila. Dost namalovaná, vyzývavá, výstřih až bůhvíkam. A ona najednou zahlídla tu peněženku a rozjasnil se jí obličej. "Jé ta je krásná, odkud ji máte?" A z vampa byla nadšená holčička. Docela mi namasírovala ego, asi tak půl minuty předtím jsem se zabývala myšlenkou, jestli je úplně v pořádku nosit v mém věku peníze ve zvířeti. Poučení z toho plyne nejspíš to, že je lepší kašlat na předsudky všeho druhu.
Zajímalo by mě, co se s námi stane, když vyrosteme a zařadíme se do toho často vážného světa plno a víceletých. Přestaneme vlastní sny považovat za realizovatelné? Nebo nám začne tolik záležet na tom, co si myslí ostatní, že už to nejsme my a prostě se jen snažíme nevyčnívat? Nevím, ale moc se mi to nelíbí.
Vlastním několik infantilních úchylek, například moc ráda v dešti skáču do louží. Asi se tím uklidňuju, že mě léta ještě nepozřela :-D