Už zase se mnou není sranda

Díky vlastní či cizí blbosti, souhře náhod nebo kdovíčeho průměrného člověka potkávají katastrofy. Dotyčný se pak následně hroutí - silnější jedinec tuto fázi nepotřebuje absolvovat- pokračuje otřepáváním se, likviduje následky a jede dál. Každý těch cyklů nejspíš vydrží jen určitý počet. Docela bych chtěla vědět, kolik kol ještě dám já. Mám dojem, že už toho mám za sebou vážně až až. Když už po debilovinách mladšího věku včetně následků přišel trvalý vztah a děti, říkala jsem si a teď to přišlo, konečně budu žít normálně. A zase nic. Nejstarší syn kráčí celých svých sedm let tak nějak v souladu se mnou. Dva mladší se zkraje tvářili taky kooperativně, leč časem se mému ladění začali vzdalovat. Snažím se je chápat a brát takové, jací jsou. Jen by mě zajímalo,proč je to kruci tak náročné? Když pozoruju rodiče zdravých dětí, kterak s nimi vzorně kráčejí za ruku a povídají si ale i když něco probíráme s nejstarším synem, v hlubinách se mi ozývá vyčítavé proč..proč oni, proč já? Proč už to do háje nemůžu mít jednodušší? Dle zákonitostí Gaussovy křivky se bude vyskytovat stejný počet lidí s extrémně složitým životem jako s extrémně snadným. Kdo asi tak vyžírá moje štěstí na opačné straně kopečku? Řeč je mocná a když ji nemáte k dispozici, je těžké dojít k porozumění. Kluci mi neumí říct, co je trápí, neumí říct, že - jestli- mě mají rádi. Když se zlobí nebo jsou nešťastní řvou, případně se válí po zemi. Nechtěla bych být v jejich kůži. Já si totiž můžu ulevit, například tady. Můžu zformulovat, co mě trápí, protože myslím ve slovech, která mi mozek umožňuje i vyslovovat. Jen je toho někdy všechno na jednu skřítkovic matku krapet moc....

O hodné víle

Potkala jsem vílu. Viděla mě, kterak v kočáru pro jedno dítě vleču děti dvě a spadává mi část zadního kola, tudíž extrabuřt jízda. Tak pravila, ať jí dám na sebe kontakt, že mi věnuje dvojkočár po svých dětech. No nezlobila jsem se, vděčně přijala, kočár obdržela. Je to tank a zachránil mi zbytek nenatažených svalů v těle. Stalo se vám někdy něco takového? Normální zázrak, víla se tvářila jako běžná smrtelnice, která mi naprosto fádně zkřížila cestu a náhodou měla doma kočár....houbeles, náhody neexistují :) Jak to máte s dary, dárky a dárečky? Být bohatá, rozdávalo by se lépe. Ale zas by to byla nuda, moct si dovolit koupit cokoliv. (Milý strýčku z Ameriky, který se určitě jednou objevíš, tohle jsou jen populistický kecy a to dědictví fakt chci!!!) Tak rozdávám drobnosti, řeči a úsměvy. Nemám ráda musismy ve stylu narozenin, Vánoc a podobných dedlajnózních termínů pro zahrnování lidí věcmi. Pokud mám chuť kohokoliv obdařit čímkoliv, neznám bratra ani vhodnější termín než teď. Kdo ví, co bude zítra. A tak dávejte, přijímejte, života užívejte. Následné obohacení je vnitřní a to stojí za to každopádně.

Oooooobléváááááááááááááá

Taje. Je nebezpečné pohybovat se v okrajových částech chodníků. Můžete dostat do hlavy kusem padajícího sněhu. A na nohy útočí hromady psích hovínek, které se po ztekutění závějí ocitly vystavené na dlažbě či asfaltu. A tak mám vztek. Milí nečistotní pejskaři, jste nechutní. Nechci exkrementy vašich miláčků na botách svých nebo botách dětí. Tak je asi budu sbírat a rozdávat jako pozornost podniku každému psímu majiteli, kterého potkám. Vzhledem k množství hovínek, které jsem dnes viděla na chodnících ve městě, je neuklízí asi tak každý druhý, takže mám šanci na padesátiprocentní úspěch. Docela by mě zajímalo, jak tohle mají jiné národy, míním ty kulturnější. Opravdu nechápu, jak se takhle může někdo chovat. Nejspíš pštrosí taktika, hovno v závěji není hovnem, nýbrž součástí zimních krás. Fuj velebnosti, chce se mi blejt. A moc se těším na den, kdy někdo konečně začne trousiče psích exkrementů pokutovat. Ono je ale asi důležitější bojovat se zločinem, jako například udílet postihy za špatné parkování, než chránit obyvatelstvo před hnojem.

Novoroční bilancování

Tak jak, brblali jste o půlnoci, že byste rádi nový rok lepší než ten minulý? A nebo jste si spíš uvědomili, že jsou věci, které by měly zůstat stejné? Já vím, optimum by bylo v setrvání fungujícího a přepolarizování negativ. Leč to je stav, který podle mého dlouhodobého pozorování prostě nenastává. Idylka. Nikdo v ní nežije. Pokud to tak vypadá, něco jste přehlédli. Já osobně jsem byla ráda, když se nám v nějaký blíže neidentifikovaný čas před půlnocí podařilo zahnat děti do postýlek a já tam mohla upadnout taky. A mám dojem, že jsem byla tuhá dřív než potěrové. Prostřední dítě totiž předešlou noc toužilo vstávat ve tři ráno, takže jsem se ho do šesti snažila udržet v posteli. Následkem toho mi lehký spánkový dluh nedovolil nějak zásadněji silvestrovsky zapařit. Jiné roky se mi to taky moc nedaří, holt už mi není dvacet a prd vydržím, ale letos to můžu svést na to nebohé dítě. Tak jsem vám jen chtěla popřát, ať se všechny dobré úmysly mění ve skutečnost a dávejte pozor na blbouny a mastodonty. Znáte to, kůň je nebezpečný zezadu, kráva z boku a blbec ze všech stran. Mastodonti se zase vyznačují schopností šlapat po všem. Takže chraňte si svůj píseček před škodlivými výše zmíněnými organismy a mějte krásný rok dle svých představ, ať si Murphy říká, co chce ;)

Kouzelná babička

Dnes ráno odcházíme směr školka. Štěpán ječí, nechce. Přijde k nám starší paní, povídá, že nás viděla - přes řev dítka pořádně neslyším kde - a že jsme ztratili umělohmotné vajíčko.(Synátor ho pravidelně krade ve školce a nosí si ho domů). A taky říkala, že nám ho donese. Nijak nekomentovala, že dítě vříská, neměla blbé pindy, jak si ho odvede s sebou. Vajíčko opravdu donesla, před chvílí, podala mi ho do okna zabalené v papírovém kapesníku. A já blbec ji nechala odejít jen tak. Měla jsem ji pozvat dál, na čaj aspoň... Jak praví klasik, většinou člověk lituje věcí, které neudělal, než těch, které udělal...já myslela, že to už se nenosí..pro někoho něco jen tak....koupím kafčo, budu ho nosit s sebou, dokud ji nepotkám. Snad na ni někde natrefím...

A zas po roce...

...tu máme svátky prý že klidu. Houbeles. Svátky leda tak komerce. Za mohutného přispění koled linoucích se z reproduktorů se snažíme pro svoje nejbližší urvat, co se dá. Kopu dárků, horu jídla, hlavně, aby nic nechybělo. Velitelky kuchyní pečou dvacet osm druhů cukroví, leští okna, pronásledují smítka prachu a snaží se nepadnout dřív, než se rozsvítí stromeček. Děti zmasírované reklamou ještě o něco víc než my přerostlí se těší na ty nejhustější dárky, aby o nich pak vyprávěly ve škole. Celé mi to zavání jakýmsi předháněním. Proč? Nevím. Končí to akorát prázdnou peněženkou, nabořeným trávením, které dorazíme Silvestrem a následnou únavou. Nemáme si oddechnout, že je to za námi. Tohle období má zahřát u srdce. Vždycky jsem se domnívala, že Vánoce slouží k tomu, abychom si uvědomili, co pro nás znamenají naši blízcí. Abychom si vzpomněli na ty, co už tu nejsou. Trochu se zastavili a zamysleli. Tiše poděkovali za to, co máme.Vánoce budete mít takové, jaké si je uděláte. Dlabu na to, jak moc má sousedka doma naleštěno. Odmítám absolvovat dostih. Mého muže to pohltilo víc, než bych si přála. Má tik v oku a pořád vykládá cosi o tom, že alespoň jednou do roka abychom měli uklizeno. Nechápu proč. Napečené cukroví mi kdosi snědl. Hlavně, že chutnalo. Jasně, že nakupuju dárky. Jasně, že budeme mít stromeček, dobrůtky. Ale předvánoční nemoc šílených hospodyněk mě nedostane. Rozhodně ne letos. Přeju všem jen jedno jediné. Berte druhé takové, jací jsou. A přiberte i sebe sami. Nic lepšího darovat nemůžete.

Fňuk

Varování: Následující text obsahuje krystalickou sebelítost. Poslední dobou mám často pocit, že veškerá vlastní rozhodnutí od stvoření mého já byla špatně. Jsem totiž životní amatérka. Čím víc přemýšlím nad nějakým dilematem, tím větší je pravděpodobnost, že si zase vyberu špatně. Nevím, jak to dělám, ale dělám to zatraceně dokonale. Výsledek toho všeho je můj současný život. V pět ráno mě budí naše autíčko. Obvykle tím, že mi začne oštípávat břicho, smát se, vykřikovat svoje milované e a pokud odmítám okamžitě opustit pelech, zpestří mi to krkáním. Nechutné? Ano, ale jemu je to putna. Vzhledem k tomu, že všichni tou dobou obvykle chrní, ještě ráda vstanu a jdu dělat poskoka. No a tak podobně to probíhá celý den. Vlaju za dětmi a jejich požadavky a snažím se nezbláznit se. Aby se nejstarší necítil odstrčený, abych nezanedbávala nejmladšího, aby prostřední moc neřval a v předsíni nekopal do dveří. Přeci jen bydlíme v králíkárně, kde přebývá ještě pár sousedů. Všichni jsou moc milí a tolerantní a nerada je nechávám mučit hlukem našeho drahouška. V pátek minulý týden jsme přišli domů ze školky a družiny, já zpocená jako vstup do pověstného chovatelského zařízení jsem se svalila na koberec a myslela, že už nevstanu. Vstala, samozřejmě. Auťulda nutně potřeboval oběd, takže poskok poskakoval dál. Ranní ptáče už by dávno chcíplo, já nemůžu. Výchova zdravého dítěte je věda. Výchova dítěte mentálně omezeného je masakr. Jak to kruci vyvážit ? Jak neublížit jemu a přitom netrápit sebe ani ty další osoby blízké mému srdci? Až tohle vymyslím, nechám si to patentovat. Zatím mám pocit, že tvořím jednu botu za botou. A jako obvykle s těmi nejlepšími úmysly. Vždycky jsem si myslela, že budu dělat práci, která mě naplní a moje žití nebude zbytečné. Taky jsem vždycky toužila být normální. Úplně všední, nenápadná, za svým si jdoucí. Naivně jsem předpokládala, že budu mít zdravé, přiměřeně zlobící potomstvo. Všechni je jinak. Otročím dítěti, které mi to neumí vracet. Opravdu nejsem příznivkyně řečí, že postižené dítě je dar. Asi jedu na špatných drogách nebo co. Jsem nešťastná, frustrovaná, unavená a nespokojená. Ale to neznamená, že toho našeho poděsa nemám ráda. Vězí mi v srdci tak hluboko, že kdyby ho někdo chtěl dostat ven, zabije mě to. A tak si vesele umírám zaživa a přitom se snažím přežít. Jak to tak po sobě čtu, jestli přijdu o zbytek nadhledu, skončím pod vlakem nebo v psychiatrické léčebně. Těšit mě na tom může to, že tak či tak si konečně pořádně odpočinu ;)