Máte koně?

Nebo aspoň koníčka? Hobby zkrátka rozvíjí ducha a kdo si myslí opak, nejspíš dosud neobjevil nic, co by ho chytlo za srdce. Protože základem zájmové činnosti je láska. Já se snažím se chovat morčata značka von. Věděli jste, že morčata existují čistokrevná? Dostanete k nim rodokmen a jsou úplně jiná než chudinky ze zverimexů. Jasně, že zvířátka nejsou bezúdržbová a je z nich binec. Ale to z dětí taky. Můj muž ví, že tato sranda mi pomáhá zůstat nad věcí. Že je důležité občas vypustit ženu do světa, aby tam vystavila, co vykrmila a pokecala s ostatními chovateli. Můj muž je moudrý, rád by, abych ještě nějaký ten roček vydržela pohromadě, součástí čehož je i péče o moje pocuchané nervy. Takže zítra tradá, v šest ráno uteču a vrátím se někdy večer. Dětičky zatím tatínka zničí a on mi to nebude zazlívat, má mě rád a má rád naše děti. Jednou jsem četla krásnou větu: Nikdy nebudu stát v cestě tvým snům. A tak to má být. I když jde jen o hlodavce.

Uf...

Zítra mi bude rovných pětatřicet. Polovina života v háji. Prý ta lepší. Asi tak před dvaceti lety jsem si představovala, že v tomhle věku už budu mít VŠECHNO. Vysněnou práci, souznícího manžela, báječné a zdravé děti v libovolném počtu, vytoužený dům se zahradou. Jednou týdně paní na úklid a možná i na žehlení. Z tohoto úhlu pohledu nemám nic. Tedy pardon, muži milý, až na Tebe. Sice jsem vystudovala, co jsem chtěla, ale uplatnění mi nehrozí. Děti jsou báječné, jen některé z nich trochu jinak, než jsem si představovala. Dům, to je moje bebí navždy. Máme byt. Jsem za něj ráda. Ale potajmu toužím. Po spoustě pokojů, zahradě a tak...Paní na úklid nehrozí rovná se pořádek nehrozí, klopýtám tu přes Lego, vysavač, autíčka a hromady prádla. Jsem chaotik a vím o tom. Dnes jsem zapomněla koupit Jar. Zas jsem díky tomu zjistila, že nádobí se dá umýt i šamponem na vlasy. Ale mám se i z čeho radovat. Minulý týden jsme strávili u mého báječného taťky a jeho ženy. Byly to první opravdově dovolenkové dny po hodně dlouhé době. Například jsem nemusela vařit ani mýt nádobí. Už to mi stačilo ke štěstí. Štěpík s Lukáškem sice museli oba prodělat uječenou třídenní aklimatizaci, ale pak už to bylo ok. Lítali po zahradě a prasili se v zapopeleném ohništi. Okupovali dodávku. Mordovali kočku. Užívali si to.Ondra tam pofičí ještě v srpnu, bude tam tentokrát mít i společnost bratrance a sestřenice místo mě a svých ke hře nepoužitelných brášků. Můj úžasný rodič mužského pohlaví prodělal křest ohněm. Kupříkladu hned první večer mu Štěpán jen tak z plezíru načůral do pantoflí. A už nezmiňuju ječení, vřeštění a pištění zbylých dní. Tátova žena je taktéž hrdinka. Pečovala o nás jako o vlastní. Ve finále mě vzala na nákupy oblečení, protože když mám ty narozky, žejo. Kdysi mi připadala odměřená a tak. Už nepřipadá. Asi jsem dostala do těla pár lekcí pokory za těch pár let, co jsem ji neviděla. Návštěva u dědy nám nestačila, tak jsme si po pár dnech střihli ještě jednu u kamarádky. Takže další hostitel, který si zaslouží medaili za trpělivost, toleranci atakdále. Štěpánek chtěl zkraje sice odcházet, ale pak mu došlo, že je super moct kdykoliv vyběhnout na zahradu, takže toho milostivě nechal. Dětičky se báječně bavily. Štěpán dělá pokroky. I když mi někdy připadá, že stojíme na místě, není to tak. Mám z toho radost. Před rokem jsem jásala, když jsme u téže kamarádky vydrželi na hodinové návštěvě. Letos jsme zvládli pět dní. Co my, hlavně Štěpík. Zbytku posádky vážně nedělalo problémy okupovat cizí dům. Suma sumárum,základ úspěšné návštěvy s autíkem je vybírat si, ke komu se pojede. Někdy bych chtěla mít pohodlnější život. Ale jak říká moje babička, člověk nemůže mít všechno. Mám toho vlastně hodně. Dnes dopoledne jsme byli na procházce u rybníka. Kluci se rochnili dle vlastních preferencí v bahně, vodě, kamínkách. Spokojení. Zajímavé je, že dětem je nejlíp v humusu všeho druhu. Seděla jsem a pozorovala je, jak se mění v blátuláky. Zárodek nirvány. Co víc si přát?

Dudlík

Štěpán se před několika měsíci výrazně zhoršil. Odmítal chodit ven, necouvla jsem ani jednou. Ale dovolila jsem mu brát si ven dudlík. Štěpánek po třech měsících každodenních rvaček už zase ven chodí dobrovolně a dudel mu zatím zůstal. Občas si venku vyslechnu nějaké ty řeči od investigativních důchodkyň. Obzvlášť některé jsou libové. Kráčíme okolo zastávky busu a paní na lavičce hačající na celé kolo začne vykřikovat: No téééda, takovej velkej kluk a má dudlíka, dáš mi hooooo???? Nebo další madam stejné generace: No, takovej velkej a dudlá? Teda maminko!!! Co dělám v takové chvíli? Provedu hluboký nádech a výdech. Během té chviličky si představím, jakým způsobem rýpalku hodlám zavraždit. A jdu jí to vysvětlit slušně. Obvykle když dotyčnou opouštím, má její obličej barvu lehkého nachu. Dnes ráno zase. Tedy vstupní replika byla stejná: Takovej velkej blá blá blá. Ale po vysvětlení se mi paní hrozně omlouvala a Štěpovi věnovala lízátko. Až mi jí bylo líto. Stejně je to sranda. Malá věc z plastu a gumy a kolik to vyvolá emocí. Asi zas nějaký druh našeho národního sportu, tlačit děti kupředu zběsilým tempem. Před třemi roky jsme byli na dovolené v Maďarsku. Za týden jsem tam viděla spoustu dětí s plenou a dudlíkem ve věku, ve kterém by u nás už vzbuzovaly pozvedlá obočí. U Balatonu nikdo obočím nehýbal. Zajímavé.

Dnešní dopoledne u Štěpíka ve školce

Byli jsme pozváni na brigádku na zahradě u školky, tak jsem vzala všechny děti a šlo se. Nakonec z toho vzešlo super dopoledne, děti řádily, některé i pomáhaly a vše bylo zfinalizováno buřtem na grilu a dortíkem. Ač to obvykle nedělám, dnes vložím pár foteček.

Ondra a Lukáš škodí na pískovišti...

Takhle se sedělo po práci...

Všechny moje dětičky na školkové verandě...

A povinná čtvrthodinka na minihřišti před domem :-)

Pár už jich zmrzlo, ale nikdo se ještě neusmrděl

Spala u nás tchýně. Odmítla nocovat v ložnici, prý je tam zima.Už netopím a nechávám otevřenou větračku. Tchýně se radši uložila v dětském pokojíčku na minigaučík vedle morčat.
Matka i babička mého muže by teplíčkem léčily i vyhřezlou dělohu nebo zlomenou nohu. Dítě s horečkami patří do postele vypotit, žádné srážení teploty, to jsou divné novoty.
Já jsem zkrátka studený odchov. Na spaní mi vyhovuje teplo pod peřinou, chládek okolo. Manžel věrný své matce i babičce zas raději teplíčko. Spí v obýváku a topí si tam.
V noci na dnešek mě čistokrevně naštval. Vkradl se do ložnice a zapnul topení na třetí stupeň. O dvě hodiny později mě probudilo nejmladší dítě, které kašlalo jako tlupa astmatiků. Vzápětí jsem si uvědomila, že je mi vedro a v puse mám jak na Sahaře. Teploměr ukazoval 21°C. Vypla jsem topení, vyvětrala zpět na smrtící teplotu 18,5°C. Dítě kašlalo a ječelo ještě půl hodiny. Když usnulo, šla jsem se juknout do obýváku. Mužíček sladce hajal, topení jelo taky na trojku. Popadla mě touha po pomstě. Chtěla jsem ho upéct. Ale ne, to by byla houby satisfakce. Dnes mu to večer pěkně povím, jak mě dožral. Taky mu povím, že dokud budou topit, má se bát. Protože přijde jedna noc a já mu na topení pěkně pošteluju volume doprava.
P.S. Tomu se říká klasická cesta do pekel lemovaná dobrými úmysly. Muž to myslel dobře. Běžně se domnívá, že jsem šílená, nedám si říct a mrazím děti. Nemocného Lukáška chtěl zachránit teplíčkem. Akorát ho trochu přidusil a mně připravil přerušovaný spánek. Však já se dočkám, pomsta bude sladká.
P.P.S. Jak pravila babička mého muže, děťátko je jako kuřátko, potřebuje teplíčko. Jak pravím já, jen aby to nebylo kuřátko z KFC.

Zmatení času

Nesnáším změnu času. To je fuk, jestli ze zimního na letní nebo opačně. Stejně nejsem schopná pochopit, k čemu je to dobré. Je to anachronické a už to nedělají ani v Rusku. To jenom u nás blbiny podobného kalibru přetrvávají.
Manžel hrozně vtipně tajně přeřídil čas na mém telefonu a na většině hodin po bytě o hodinu dopředu už v sobotu odpoledne. A tak jdu a vidím jiný čas na telefonu než na počítači a na televizi. Říkám si, to už se to přeřizovalo minulou noc? Tak asi jo, o hodinu nazpět. A přeřídím si telefon o hodinu zpátky. Děti vykoupu dřív, Štěpánek poslušně usne už v sedm. Tomu se říká síla sugesce.
Celý víkend byl divný. V sobotu se pode mnou rozpadla židle. V neděli si manžel osolil čaj a mně vypadl z ruky kilový jogurt. Dle mého názoru je změna času proti přírodě. Jasně si vzpomínám, jak to vždycky mátlo mámina psa. Seděl v předsíni a divil se, proč se ještě nejde ven, kdy už je dávno správná doba. Dětem, zvířatům a nám citlivějším jedincům posunování času zkrátka nedělá dobře.

Pro změnu zas jedno retro

Teskno

Byla jsem vychovaná dost přísně- máma nás měla tři a byla rozvedená, jak mi jednou v dospělosti vysvětlila, musela nás neustále mít pod kontrolou, aby jí nic neuniklo a my něco nevyváděli. A stejně, v jednadvaceti jsem utekla z domova. Neuhlídala mě. Já vím, že jsem byla nevděčnej parchant, ale mamča nás tak hlídala, až jsme si pořádně nevyzkoušeli nic, co by si správnej puboš vyzkoušet měl, párkrát si pořádně namlít hubu kupříkladu. S nově nabytou volností jsem nadělala spoustu kravin, až v pětadvaceti jsem začala chodit s mým nynějším manželem a všechno se nějak usadilo. Asi proto se snažím nechat děti dýchat, aby se necítily jako já kdysi. Manžel mi často říká, že jsem nad věcí až moc, že mám kluky víc zkrotit. Někdy si říkám, jestli nemá pravdu. Jestli ji neměla i moje máma. Jestli to tak prostě nemá být, děti pevně držené u úst. Jestli nedělám děsnou blbost. Milion blbostí pomiliontý v životě. Jestli nejstarší syn - 4 a půl roku, není hubatý a neposlušný, protože já to s dětmi neumím. Jestli prostřední - skorem tříletý, nemluvící, introvertní, vzteklý, není takový jen proto, že mu pouštím pohádky prakticky pořád, co jsme doma, protože on to tak chce...mimi zatím žádné následky mých pokusů o výchovu nemá....
Jenže to jsem já, nejspíš pohodlná, radši pouštím dývka abych něco doma udělala a měla na to chvíli pokoj. Já asi nemám na to, pořád se dětem věnovat, nejsem jen máma, jsem i člověk... moje maminka úplně ztratila půdu pod nohama, když jsme postupně odešli z domu a ona zůstala jen se psem...před rokem umřela a já se na ni za spoustu věcí zlobím a za jiné ji mám moc ráda a to nejstarší hubaté dítě tu pořád nosí poslední svetr, který mi upletla a oňuchává ho a ptá se, jestli mu upletu taky takový......možná se na sebe zlobím, že neumím být dokonalejší...možná se zlobím na maminku, že se tak snažila být dobrá máma, až neměla jiný smysl života než nás....a možná se zlobím na život, být dospělá je smutný....pobíhám tu jak pošuk bytem, je tu binec a i když pořád běží ty pohádky, stejně nic nestíhám....ječím na děti a pak je tulím a asi si půjdu najít nějaká přírodní antidepresiva, nevíte někdo o třezalkovém poli?
P.S. v osobním kontaktu je se mnou docela sranda :-)

Tenký, tenká, tenké

Nedávno jsem viděla u zastávky tramvaje reklamu na časopis o dietách. Bohužel to nebyly halucinace ani vtip, někdo to myslel naprosto vážně.
Trochu mi to vyrazilo dech. Pochopím existenci periodik o počítačích, domácnosti, přírodě nebo třeba vesmírných raketách.  Ale řečeno jazykem mého bratra, časák o dietách, to jsem teda nežrala. Vážně jsme tak posedlí kultem vychrtlosti, že se v Čechách uživí plátek tohoto ražení?
Dieta by měla být věc používaná v případě nemoci a následné nutnosti. Ale o tom tento časopis asi být nemá. Bude nejspíš o stu a jednom pzůsobu, jak zhubnout pomocí polykání toho a nepolykání onoho. Já se v jídle omezovat nechce a nejspíš to ani neumím. Chytalo mě to v pubertě, kdy jsem jako spousta vrstevníků nenáviděla vlastní tělo. Jedla jsem jenom jablka. Šíleně kyselá letní jablka. Vydrželo mi to týden. Ve finále jsem měla žaludek scvrklejší než nejmenší z těch zběsilých plodů a nabývala jsem podobné barvy.
Jste štíhlí a tím pádem jste krásní a úspěch vás stoprocentně nemine. Když nejste, musíte se o to snažit, protože přeci neexistuje nic lepšího, než být schlank. Svojí touhou vecpat se do obecných představ o kráse uživíte kromě autorského kolektivu zmíněného časopisu  ještě výrobce zázračných hubnoucích pilulek, koktejlů a multifunkčních posilovacích strojů, které z vás do týdne vyrobí Twiggy. Pro mladší čtenáře - Twiggy byla první populární anorektička. Pro všechny čtenáře - nevyrobí. Zhubne vám akorát peněženka. Vy shodíte jedině, když vám nezbyde na jídlo, protože všechny peníze vrazíte do zmíněných volovin.
Hubení chlapi mě děsí. Vždycky si je představím v kraťasech a polobotkách, z kterých jim čouhají hubené chlupaté nohy. Ale to je otázka mého vkusu a jak praví klasik, proti gustu žádný dišputát. Ani v náznaku netuším, co to ten dišputát je.
Oba s mým mužem šíleně rádi jíme. Jídlo je veskrze pozitivní záležitost. Jestliže zobete drobečky a cítíte se dobře, zobejte. Jestliže je vám dobře s plným žaludkem, cpěte se. Hlavně si nedělejte násilí. Jídlo je totiž jedna z mála přirozeně pozitivních záležitostí, která lidstvu zbyla. Apetit by neměl být kažen jakýmkoliv přemáháním tím či oním směrem.