Novoroční bilancování

Tak jak, brblali jste o půlnoci, že byste rádi nový rok lepší než ten minulý? A nebo jste si spíš uvědomili, že jsou věci, které by měly zůstat stejné? Já vím, optimum by bylo v setrvání fungujícího a přepolarizování negativ. Leč to je stav, který podle mého dlouhodobého pozorování prostě nenastává. Idylka. Nikdo v ní nežije. Pokud to tak vypadá, něco jste přehlédli. Já osobně jsem byla ráda, když se nám v nějaký blíže neidentifikovaný čas před půlnocí podařilo zahnat děti do postýlek a já tam mohla upadnout taky. A mám dojem, že jsem byla tuhá dřív než potěrové. Prostřední dítě totiž předešlou noc toužilo vstávat ve tři ráno, takže jsem se ho do šesti snažila udržet v posteli. Následkem toho mi lehký spánkový dluh nedovolil nějak zásadněji silvestrovsky zapařit. Jiné roky se mi to taky moc nedaří, holt už mi není dvacet a prd vydržím, ale letos to můžu svést na to nebohé dítě. Tak jsem vám jen chtěla popřát, ať se všechny dobré úmysly mění ve skutečnost a dávejte pozor na blbouny a mastodonty. Znáte to, kůň je nebezpečný zezadu, kráva z boku a blbec ze všech stran. Mastodonti se zase vyznačují schopností šlapat po všem. Takže chraňte si svůj píseček před škodlivými výše zmíněnými organismy a mějte krásný rok dle svých představ, ať si Murphy říká, co chce ;)

Kouzelná babička

Dnes ráno odcházíme směr školka. Štěpán ječí, nechce. Přijde k nám starší paní, povídá, že nás viděla - přes řev dítka pořádně neslyším kde - a že jsme ztratili umělohmotné vajíčko.(Synátor ho pravidelně krade ve školce a nosí si ho domů). A taky říkala, že nám ho donese. Nijak nekomentovala, že dítě vříská, neměla blbé pindy, jak si ho odvede s sebou. Vajíčko opravdu donesla, před chvílí, podala mi ho do okna zabalené v papírovém kapesníku. A já blbec ji nechala odejít jen tak. Měla jsem ji pozvat dál, na čaj aspoň... Jak praví klasik, většinou člověk lituje věcí, které neudělal, než těch, které udělal...já myslela, že to už se nenosí..pro někoho něco jen tak....koupím kafčo, budu ho nosit s sebou, dokud ji nepotkám. Snad na ni někde natrefím...

A zas po roce...

...tu máme svátky prý že klidu. Houbeles. Svátky leda tak komerce. Za mohutného přispění koled linoucích se z reproduktorů se snažíme pro svoje nejbližší urvat, co se dá. Kopu dárků, horu jídla, hlavně, aby nic nechybělo. Velitelky kuchyní pečou dvacet osm druhů cukroví, leští okna, pronásledují smítka prachu a snaží se nepadnout dřív, než se rozsvítí stromeček. Děti zmasírované reklamou ještě o něco víc než my přerostlí se těší na ty nejhustější dárky, aby o nich pak vyprávěly ve škole. Celé mi to zavání jakýmsi předháněním. Proč? Nevím. Končí to akorát prázdnou peněženkou, nabořeným trávením, které dorazíme Silvestrem a následnou únavou. Nemáme si oddechnout, že je to za námi. Tohle období má zahřát u srdce. Vždycky jsem se domnívala, že Vánoce slouží k tomu, abychom si uvědomili, co pro nás znamenají naši blízcí. Abychom si vzpomněli na ty, co už tu nejsou. Trochu se zastavili a zamysleli. Tiše poděkovali za to, co máme.Vánoce budete mít takové, jaké si je uděláte. Dlabu na to, jak moc má sousedka doma naleštěno. Odmítám absolvovat dostih. Mého muže to pohltilo víc, než bych si přála. Má tik v oku a pořád vykládá cosi o tom, že alespoň jednou do roka abychom měli uklizeno. Nechápu proč. Napečené cukroví mi kdosi snědl. Hlavně, že chutnalo. Jasně, že nakupuju dárky. Jasně, že budeme mít stromeček, dobrůtky. Ale předvánoční nemoc šílených hospodyněk mě nedostane. Rozhodně ne letos. Přeju všem jen jedno jediné. Berte druhé takové, jací jsou. A přiberte i sebe sami. Nic lepšího darovat nemůžete.

Fňuk

Varování: Následující text obsahuje krystalickou sebelítost. Poslední dobou mám často pocit, že veškerá vlastní rozhodnutí od stvoření mého já byla špatně. Jsem totiž životní amatérka. Čím víc přemýšlím nad nějakým dilematem, tím větší je pravděpodobnost, že si zase vyberu špatně. Nevím, jak to dělám, ale dělám to zatraceně dokonale. Výsledek toho všeho je můj současný život. V pět ráno mě budí naše autíčko. Obvykle tím, že mi začne oštípávat břicho, smát se, vykřikovat svoje milované e a pokud odmítám okamžitě opustit pelech, zpestří mi to krkáním. Nechutné? Ano, ale jemu je to putna. Vzhledem k tomu, že všichni tou dobou obvykle chrní, ještě ráda vstanu a jdu dělat poskoka. No a tak podobně to probíhá celý den. Vlaju za dětmi a jejich požadavky a snažím se nezbláznit se. Aby se nejstarší necítil odstrčený, abych nezanedbávala nejmladšího, aby prostřední moc neřval a v předsíni nekopal do dveří. Přeci jen bydlíme v králíkárně, kde přebývá ještě pár sousedů. Všichni jsou moc milí a tolerantní a nerada je nechávám mučit hlukem našeho drahouška. V pátek minulý týden jsme přišli domů ze školky a družiny, já zpocená jako vstup do pověstného chovatelského zařízení jsem se svalila na koberec a myslela, že už nevstanu. Vstala, samozřejmě. Auťulda nutně potřeboval oběd, takže poskok poskakoval dál. Ranní ptáče už by dávno chcíplo, já nemůžu. Výchova zdravého dítěte je věda. Výchova dítěte mentálně omezeného je masakr. Jak to kruci vyvážit ? Jak neublížit jemu a přitom netrápit sebe ani ty další osoby blízké mému srdci? Až tohle vymyslím, nechám si to patentovat. Zatím mám pocit, že tvořím jednu botu za botou. A jako obvykle s těmi nejlepšími úmysly. Vždycky jsem si myslela, že budu dělat práci, která mě naplní a moje žití nebude zbytečné. Taky jsem vždycky toužila být normální. Úplně všední, nenápadná, za svým si jdoucí. Naivně jsem předpokládala, že budu mít zdravé, přiměřeně zlobící potomstvo. Všechni je jinak. Otročím dítěti, které mi to neumí vracet. Opravdu nejsem příznivkyně řečí, že postižené dítě je dar. Asi jedu na špatných drogách nebo co. Jsem nešťastná, frustrovaná, unavená a nespokojená. Ale to neznamená, že toho našeho poděsa nemám ráda. Vězí mi v srdci tak hluboko, že kdyby ho někdo chtěl dostat ven, zabije mě to. A tak si vesele umírám zaživa a přitom se snažím přežít. Jak to tak po sobě čtu, jestli přijdu o zbytek nadhledu, skončím pod vlakem nebo v psychiatrické léčebně. Těšit mě na tom může to, že tak či tak si konečně pořádně odpočinu ;)

Růže

Když ráno absolvuju nervy drásající proces, který zahrnuje oblíknout a vykopat všechny děti z domu, přičemž to prostřední mi dané činění v polovině případů zpestřuje řevem a rvačkou, čeká mě ještě s dvěma mladšími dvoukilometrový pochod do školky. Pokud má prostřední synátor špatné ráno, obvykle se mi cestou zouvá, zahazuje boty, mlátí sebou a vříská ostopéro. Naštěstí řve, takže aspoň neslyším řečičky důchodkyň na zastávce, okolo které musíme project. Nedávno si mě podezřívavě prohlížela hlídka městské policie. Ani se nedivím. Krom vzorně mlčícího nejmladšího jsem na kočáru měla zuřící příšerku bez bot, v triku při jen dvou stupních nad nulou - já nic, já muzikant, to on se nechce oblíkat - dál měla příšera dudlík a v očích výraz svět je hnusnej a matka taky. Nakonec milé policistky usoudily, že vypadám utýranějš než dítě a pochodovaly dál. Ke školce přicházím lehce opocená. Posledních pár dní mě tam čeká odměna. Kvetoucí růžička. Vlastně ani přesně nevím, jakou má barvu. Přiblížím k ní čuchometr a nadýchnu se vůně. A rázem jsem někde jinde. Ne s jazykem na triku v záhuloidní realitě, ale kdesi dávno poslední školní den v lavici s kytičkou růží pro paní učitelku, čekám na svoje zasloužené samé jedničky. Nejsem orvaná a vystresovaná, jsem svátečně oblečená a napjatá, to jenom tak trochu, na tom časomístě v mém srdci totiž každý dostane zaslouženou odměnu.....E! Čili mámo nezdržuj, jedeme! A je konec mých dvou vteřin návratu dávných nadějí. Ale co, lepší je letět a rozbít si úsměv než se nikdy nevznést.

Dáreček

Jsem dostala. Dnes. Od kamarádky. Sama ho vytvořila. Normálně se vznáším. Takovou radost mi udělala, že ani neví jakou. Její výtvor mi přidal tak půl roku, kdy dokážu ještě setrvat na území duševního zdraví, než se zhroutím definitivně. Co mě na tom tak potěšilo? Že to vyrobila sama? Že někomu stojím za námahu? Čerti vědí, prostě je to tak. Mimochodem, dotyčná kamarádka je vždycky ochotná pomoct. Nechápu to, má jedno ze dvou potomčat lehce nestandardní a vždycky najde energii, pokud někdo potřebuje podporu. Já jsem ráda, že se proplazím dnem a večer padnu do postele. A ona opravdu dokáže pomáhat druhým v celé šíři toho slova. Fakt nechápu. Tak Jani, to máš za to.

Náš podzim

Nestěžuju si, nerada provokuju vyšší mocnosti brbláním, ono by se to pak mohlo ještě zhoršit. Tohle je jen taková sumarizace událostí. Nejstarší dítě pilně navštěvuje školu, kterou zatím miluje, neméně družinu. Prostřední dítě mi dává pěkně zabrat. Asi, že je ten podzim. Tyto dětičky jsou meteosenzitivní, pravila na můj dotaz naše psycholožka. Už naše, už ne jen Štěpova, vzhledem k tomu, že se zvyšuje počet členů rodiny, kteří ji navštěvují. Ano, i nejmenší dítě. Prý vývojová dysfázie nebo atypický autismus, ukáže se. Další kontrola za půl roku. Moje pocity? Asi jako někoho, kdo leží pod lavinou kamení a dostane na hlavu přihozen ještě jeden rozkošný metrákový šutříček. Ale dokud dýchám, znáte to...jsem nenapravitelná. Ještě stále mám okolo sebe lidičky, kteří se nebojí k nám nějak patřit. A nabídnout pomoc, když mají dojem, že už mířím ústy na zem příliš zprudka. Bez nich by bylo mnohem hůř. Jak říkám, nestěžuju si. Mějte krásný den, ať vám padají pod nohy jakékoliv klacky.