Divné děti, taky děti

Jedno z našich dětí je hodně jiné. Nikdo by ho doma nechtěl. Má onu údajně módní diagnózu autismus. V sedmi letech nemluví, křičí a chová se chvílemi zvláštně. Já to mám jednoduché, nedostala jsem na výběr. Tak se jen snažím to ustát. Vlastní dítě, ať je jaké chce, jen tak neodložíte. A pokud k tomu dojde, máte už asi sakra důvod. Existuje ale lidé, kteří se dětem jako je to naše prostřední věnují dobrovolně. Nejspíš milovníci adrenalinu. Kdybych měla dítka zdravá, autistu ani nepoznám na ulici, natožpak abych se do něčeho takového nořila z vlastní vůle. O to víc si vážím lidí, kteří tak činí. Pomáhající profese jsou vůbec nevděčnej kšeft a zrovna u mentálně postižených obzvlášť. Náročné psychicky i fyzicky. Snažíte se posunovat vzdorujícího tvorečka kupředu a nikdo předem neví, jestli to půjde a pokud ano, kolik to bude vyžadovat sil. Tvoreček nemá šanci stíhat vrstevníky a co je u zdravých dětí samozřejmé, zavání u takovýchto dětí často nemožným. A přesto jsou lidé, kteří v tom vidí smysl. Všechna ta mravenčí práce se zvládnutím i sebemenší blbinky jim stojí za to, přestože nejde o jejich potomstvo. Moje babička mi nedávno pravila, že je mě škoda. Myslela tím, že neprovozuju žádnou profesi, kde bych uplatnila své - babičko promiň -údajné kvality. Škoda je velmi relativní pojem. Já sice neskáču radostí, že věci jsou, jak jsou, ale nezlobím se pro to ani se nelituju. No a, tak mám postižené dítě. Mlácení hlavou do zdi nefunguje. Alespoň jsem se naučila nic si nedělat z toho, co si myslí okolí a to nejen o dítěti, které řve jako tur, protože jdeme jinou cestou. Umím se radovat z maličkostí. Stačí, aby vylezlo sluníčko zpoza mraků a jsem spokojená. Lidé se zdravými potomky si uvědomí, jaké štěstí mají, když potkají nás v nějaké slabší chvilce. Nepotřebuju, aby si všichni sedali na zadek, protože ó já úžasnááá jsem se ho nezbavila, když se zjistilo, že je to mimoň. Ani mi nevadí, když na nás někdo civí. Já i synátor jsme v tom nevinně. On si to nevybral a já taky ne. Máme se rádi, tak se není za co stydět. Na jakékoliv dotazy případných odvážných odpovídám snad otevřeně. Nerazím přístup on je postižený a proto to všichni musí pochopit. Nemusí. Není to ničí povinnost. Fakt mi nevyhovuje, když syn někde křičí. Jen nejde vždy uklidnit snadno a rychle. Milí okolojdoucí, já vím, že ten řev je mazec. Poslouchám ho často. Vydržte. Děláme oba, co můžem. Jak to jde, hned ztichnem nebo zmizíme. Syn už je větší, takže je na první, nejvýš druhý pohled vidět, že má nějaký problém. Takže už mi ani moc neradí důchodkyně na ulici, kterak mám toho uřvance ztrestat na prdýlku nebo studenou sprchou. Čímž pádem už jim ani nemůžu oznamovat, že kdyby to šlo vyléčit nářezem, dělám to obden a ony mají za ten geniální nápad Nobelovku. Tyhle chvíle bývaly docela švanda. Hlavně okamžiky, kdy dotyčným rýpalům došlo, že jsou na půdě velmi nejisté, protože jim neznámé. Následovaly zrudlé obličeje, omluvy a tak. A možná přístě i opatrnější soudy. Možná. Ale zpět k dobrovolně se nořícím. Dnes mi zachránila zbytek nervové soustavy synova báječná slečna učitelka. Dítě už tři týdny odchází ze školky v amoku. A ona to dnes vyřešila. Odešli jsme v klidu. I kdyby to mělo být jen pro dnešek, má můj dík navěky. Chce to extra - pardon citlivějším povahám - koule, věnovat se autismu. Takže všem učitelkám, dobrovolníkům, asistentům a jiným andělům mé srdečné díky. Bez nich by to bylo mnohem mnohem těžší. A co se okolí týká, prosím jen o trochu pochopení. Všichni okolo nás, kdo chápou, už jen tím pomáhají. Pomáhají proti svinstvu jménem autismus, které se snaží znemožnit porozumění mezi námi a našimi dětmi. Všem ostatním krásný den, radujte se z drobností a povolte si chovat se jako malé děti, protože duševní hygieny není nikdy dost. P.S. Jen pro ilustraci, jaká v očích rodiče normálního dítěte naprostá volovina mi dokáže udělat radost. Náš autík právě vylil pití. Přišla jsem k němu a docela pronikavě zaječela, co to jako jé?? A on ke mně přistoupil, pohladil mě po ruce a pak si jednou tlapkou tu druhou provinilou káravě poplácal. Vzápětí se na mě podíval s výrazem takhle je to v pořádku? A když jsem se zasmála, odešel si hrát. Pro někoho zlobivé dítě, které vylilo pití. Pro mě dítě, které si uvědomilo, že udělalo něco, co nemělo. Malinké krůčky vpřed jsou pořád pokrok. A jak jsem na ně pyšná! I na toho našeho divňouska. Nemá to snadné.

První pětiletka

Milá maminko, zítra to bude pět let, co tu nejsi. Nevím, jestli bys na mě byla pyšná. Nikdy jsi takové věci nedávala moc najevo. Já se snažím, ale Tobě bylo vždy velmi obtížné se zavděčit. Náročná na druhé, introvertní a melancholická jsi byla. Přitom Ti tolik slušelo, když ses smála. My dvě jsme to spolu neměly nikdy jednoduché. Dvě tolik odlišné povahy. Voda a oheň. Dokázaly jsme si naprosto velkolepě lézt na nervy. Nechápat se. V dětství jsem Tě jako správná dcera oddaně obdivovala. V pubertě přišlo přirozené vzdálení. A pak trvalo hodně dlouho, než jsme se k sobě dokázaly zase trochu přiblížit. A pořád bylo tolik věcí, které jsme na sobě navzájem nechápaly. Pořád Tě ráda zlobím. Když dělám něco, o čem vím, že by se Ti nelíbilo, pomyslím na Tebe a řeknu: No, a co naděláš ?!? Nic maminečko, nic. Dovedla ses tak rozhořčovat a pohoršovat, když šlo o činy druhých, kterés nemohla nebo nechtěla pochopit. Tolik ses zlobila, když jsem se bouřila. Maminka ví přeci všechno nejlíp. Neví. Vážně neví. Někdy jsou dobrými úmysly lemované i cesty do pekel. A není vždy od rodiče nejlepší řešení mít vše pod kontrolou a dítě řídit do posledního detailu. Škoda, žes tolik toužila po tom, aby Tvé děti byly dokonalé. Neumím to a ani to nechci. Chci být, jaká jsem a chci, aby mě moji milovaní takovou akceptovali. Snad dávám totéž. A s Tebou to nešlo. Alespoň jsem se poučila. A snad umím přijímat bezvýhradně. Každopádně na tom neustále pracuju. Nestěžuju si. Vím, že ses snažila. Holt člověk je tvor nedokonalý. A každý máme něco z války. Copak bys řekla na všechno, co se událo za tu dobu. Asi by ses zlobila, že jsem stále stejně nepořádná. Snad bys byla alespoň s něčím na mně spokojená. Třeba bys mi to i pověděla. Kdo ví... Bylo příjemné moci Tě obejmout. Útlá jako proutek a voňavá. Když ta debilní nemoc definitivně doničila Tvoje křehké tělíčko, ulevilo se nám. Že už je trápení konec. Honzík Tě odvezl na místo Tvému srdci nejbližší a tam teď jsi. Vždycky jsem Tě měla moc ráda a pořád mám...snad jsi našla smíření...

Česká žena, tažný tvor !!!

Moje tchýně je ďábel. Když u nás nedávno spala, sotva ráno vstala, už šla mýt nádobí. Ano, bylo z předchozího dne. Nemám s tím problém, zatím žádná domácí práce přede mnou roha nevzala. Moje maminka by si byla nikdy nešla lehnout aniž by nádobí bylo umyté. Většina žen z generace našich matek je taková. Pořádek nade vše. Nesoudím to, jen se nad tím zamýšlím. Proč si tchýně nejdřív nedala snídani a kafe mnou tvořené, a pak nešla na to nádobí, když ho mocí mermo chtěla mýt? Proč moje mamča po obědě šla okamžitě likvidovat nádobí a pak nás vyhnala kolektivně ven se psem, místo toho abychom si všichni chvíli orazili po dobrém jídle a pak se odebral ven, kdo chtěl? Proč je moje tchýně v důchodu a přestože nemá žádné koníčky a přátele tak se nezastaví, protože pořád kmitá okolo tchána, domu a zahrady? Proč kdykoliv mi volá, její první věta zní: Děláš něco? Druhá pak obvykle: Už máš oběd a cos vařila? Neprožila jsem v socialismu tolik let, abych věděla, nakolik potlačování individualit ovlivnilo obecnou touhu být jako ostatní a neupozorňovat na sebe vyčuhováním, ale možná je to ono. Takže pokud všichni makají, musím přeci taky. Vomáčková má umytý okna, šmarjá jdu na ně, aby mě někdo nepomluvil. Povídala jsem si nedávno s jednou chytrou dámou. Hrozně se smála, že jí sousedka přišla sdělit, že si přesunula šňůry na prádlo za dům, tudíž na ně není vidět. Tak aby si jako někdo nemyslel, že je cuchta a nepere. Dotyčná dáma pravila, že vůbec ty sousedčiny šňůry nezaregistrovala. Ani před tím barákem, i když přeci museli všichni vidět, jak jí täm vlajou ty zástupy oddřeného. Připadá mi, že existuje podvědomý vzorec čím víc toho uděláš, tím lepší jsi člověk. Aneb s jazykem na vestě jseš hoden vyznamenání. Opět mě napadá tchýně a její věta dělat se musí. Já sama nevydržím v nečinnosti delší dobu. Ale proč to nevybalancovat? Pořád ty absurdní podvědomé pocity provinění pokud nejezdím jako motorová myš? K čemu to? K udření se? Manžel mi tvrdí, že na co jsou děti zvyklé doma, to si odnesou do dospělosti. Nějak se mi to odmítá pozdávat. Moje máma byla extrémně pořádný tvor. Já jsem salámista řešící hlavně hladové a jinak nespokojené tvory, vše co se věcí týká pak v míře pouze nutné. Někdo by řekl lenoch. Manžel mi taky opakovaně sděluje, že to, jak má člověk doma uklizeno, je jeho vizitka. Já bych na vizitku viděla spíš charakter, přístup k druhým a tyhlety věci. Co jsem měla možnost zaregistrovat, kolegyně ženy ze západněji položených zemí to tak nemají. Zajímavé. Je to o osobním nastavení každého, asi bych základ spokojenosti viděla v neznásilňování se.

Jeans story

Jak si tak člověk kráčí životem, ovlivňuje ho řada lidí a skutečností. Já jsem časem dospěla k takovému salámistickému přístupu ohledně módy. Naštěstí jen dočasně. Takhle jsem to viděla zhruba před dvěma lety: Jakožto správná matka chodím oblečená prakticky. Outdoorová obufff, džíny nebo manžestráky, triko, mikina, bunda, batoh. V Módním pekle bych stejně byla nejspíš upálena. Že se vymlouvám, elegance nemusí být nepraktická a drahá. Ale většinou je. Radši vrážím prašulky do morčecích miláčků než si kupovat něco na sebe. A poslední bod, nesnáším nakupování oblečení. Kdyby šlo udělat čárymáryfuk a mít plnou skříň padnoucích kousků, které bych nemusela sáhodlouze hledat v hromadách různých modelů a velikostí v obchodech, bylo by to mnohem lepší. Většinou je první dojem o člověku tvořen tím, co má na sobě. Leč já bych potřebovala v každém dni nějakou to hodinku navíc, abych mohla provádět podobné činnosti jako pracovat na prvním dojmu. Tak to bylo kdysi. Od té doby jsem se přesunula od myšlenek k činům. Matka jsem stále, leč děťátka povyrostla a už si tolik ty nudle neutírají o mě. Křusky, džíny a bundy jsem odsunula pro použití při patřičných činnostech, jako je například venčení psa. A na stará kolena jsem začala nosit sukně, kabát a barety. Svetříky. Halenky.Tohle mě brávalo kdysi ještě na gymplu. Časem jsem znudněla a zpraktičtěla. Následovalo velmi dlouhé období viz výše. Vyhovovalo mi to. A o tom to je. Já nesoudím lidi podle toho, co mají na sobě. To je krátkozraký nesmysl. Ale sama se v tom novém provedení cítím výborně. Dobře že už je zase zpátky touha vypadat žensky. Nevím jestli mi to jde, ale báječně si to užívám a okolí chválí, chválí a chválí. Dokonce i cizí lidé na ulici. Navíc mě to moc baví. Řeči o tom, že vypadat hezky je nákladné, jsou výmluvy. Základ je pořídit si pár kousků oblečení v neutrálnějších barvách a nápadnější doplňky udělají své. Stačí výrazný šátek, kytička vhodně umístěná, třeba i do vlasů. Existují sekáče. Já navíc s kamarádkami provozuji věčný koloběh oblečení. Co už nevyužiju, využije někdo jiný a naopak. Ozdobné kytičky jsem koupila u Vietnamců. Mám bílou a červenou, jedna vyšla na směšných dvacet devět kaček. Celou zimu jsem vystačila s černým kabátem, bílým pleteným nákrčníkem za stovku taktéž od spřátelených Asiatů, černými punčochami téže ceny z Kiku a jedněmi kozačkami. Zbytek variabilní, zdroje stávající svetříky a trika, sukýnky sekáčové. Rukavice se dají koupit za pár korun ve spoustě barev sladěné třeba s tím, co máte na krku. Za trochu peněz spousta parády. Přes internet se taky dá bezvadně nakupovat. Můj aktuální úlovek je úžasný jarní kabátek, který si dotyčná prodávající pořídila z Anglie a poslali jí špatnou velikost. Tudíž jsem za necelé čtyři stovky včetně poštovného pořídila krásný nový kousek, který užiju. Uznávám, udělat takovou změnu chtělo dávku odvahy. Ale už nejsem malá holka a kdo se bojí, nesmí do lesa. Už jenom touha vymanit se z toho šedého davu byla dost silná, abych se odvážila. Je škoda neozdobit se, neudělat si tím radost. A třeba i druhým. Já třeba zaznamenávám s potěšením, když to někomu sluší. Pohled na něco hezkého je prostě příjemná záležitost. České ženy si některými kusy svého šatníku vyloženě škodí. Možná následek socialismu, věčné puzení nevyčuhovat a být jako ostatní, možná naimplantovaná touha že cena ženy je hlavně v její tažnosti. Zrovna včera jsem si uvědomila, proč jsou lyžařské bundy na ženách takové ehm nehezké. Myslím pro nošení ve městě. Zastírají existenci pasu. K tomu džíny a sportovní obuv a vražda je u konce. Tedy, není, trestný čin dokončí kabelka. Která je k tomu jako pěst na oko a vídám to taky často. Pokud nevíte odkud začít, nechte si poradit. Třeba od kamarádky, která se umí oblíkat. Na internetu se dá najít spousta chytrých článků. například na blogu Módní peklo. Taková změna vážně stojí za to. Budete se divit, ale až se začnete mít raději skrz to, jak působíte na okolí, může dojít ke změnám k lepšímu i v dalších věcech. Dřív jsem byla neviditelná, teď na mě často někdo kouká. Což si užívám taky, vždycky mě bavilo budit pozornost. Cítím se dobře a mám pocit, že to působí na řadu věcí. Lidi se ke mně najednou chovají jinak. I kdyby to byl jen můj dojem, pořád je výsledek to, že se cítím líp. A o to jde především. Ze všedního dne si dělám svátek. Obecně vidím spíš šedivo. Je to škoda. S trochou snahy může každá žena vypadat hezky. Ženskost není o vyzývavosti. Neoblíkám si na tělo tři pruhy látky spojené čtyřmi šňůrkami. Prý když člověk změní sebeobraz, projeví se to. Souhlasím, projevilo se to. Líbím se sama sobě a nejspíš to ze mě nějak vyzařuje nebo co. Lidé se ke mně najednou chovají jinak. Tuhle se jeden sympatický pán mohl přerazit, jak se mi snažil uhnout z cesty. A hezky se u toho usmíval. A když mi fešácký lékař od záchranky sdělil, že růže, kterou jsem měla na baretu, je fantastická, taky to nebylo k zahození. Průběžně zaznamenávám různé pohledy od maminek s kočárky. Často jsou zádumčivé a dotyčná má v očích výraz zhruba: Sakryš, vždyť má děti, jaktože taky nenosí džínyyy????? No protože nehodlá strávit zbytek života v montérkách ;-)

Cítíte se bohatí?

Já jak na co. Bohatá jsem na děti a jejich lumpárny například. Co se hmotných statků týká, to je horší. Ale radši moc nebrblám. Na hlavu nám neprší, hlady neumíráme. Komerční letákové ataky marketů mě nechávají chladnou, vážně nepotřebuju mít každou volovinu, která se prodává. Včera jsem v dešti kráčela se psem a u popelnic mokla dvě křesla. Ve stavu, v jakém bych je já nikdy nevyhodila. Čiže zánovním. Já se zbavuju nábytku, až když z nitra něco trčí, případně nedrží pohromadě. Nebýt toho, že manžel nesnáší popelnicové úlovky, což mně nevadí - taky tam dávám věci použitelné, které nepotřebujeme - nastěhovala jsem si ta křesla domů. No, večer už tam nebyla. Nevidím nic přínosného na syslení věcí. Takže když něco nechci a nemám komu dát, taky to odstěhuju ke kontejnerům. Mám pak radost, když ta věc rychle zmizí, že nepřišla nazmar a nezabírá doma místo, kterého není u nás nikdy dost. Jak už jsem muže drbala, on tohle nesnáší. Kdyby jen tušil, kolik kousků z mého šatníku pochází od inkriminovaných odpadových shromaždišť, asi mě vykoupe v Savu. Přijde mu to nehygienické a nebezpečné. Mně to připadá dobrodružné a ekologické. Nedávno jsem takhle našla asi hodně starý porcelánový kuchyňský váleček. Nádherně pomalovaný. Umytý čeká na kamarádku, poslouží coby dekorace. Těší mě, když věci nacházejí plné využití. Pěstuju řadu výměnných obchodů. Oblečení po nejmladším dítěti lifruju kamarádce, dostávám za to med. Medíkem odměňuju kamarádky, které mi dávají oblečení po svých dětech na moje děti. Dokonalá směna. Všichni jsou spokojení. Tak zdar a sílu všem Vašim osobním bohatstvím.

Všeho s Mírou, nebo aspoň s Jardou

Zřejmě neexistuje iracionálnější přístup, než definovat hodnotu čehokoliv čísly. Já se jim vyhýbám, jak můžu. Předmět jménem matematika mi zničil většinu školní docházky. Je k vzteku, že soused zdědil milión. Ale jak numericky definovat jeho strašlivou tchýni a drzé děti? Je to mínus sto nebo dvě stě tisíc? Jak vidno, čísla nedokáží popsat úplně všechno. Občas se nechám strhnout, něco spočítám a pak toho trpce lituju. Například jsem někde zaslechla, že pokud je poměr pasu a boků nula celá sedm desetin, jste dokonale hormonálně vyvážená žena. Nejsem. Některé informace prostě nepotřebuju. Jakýkoliv normálně uvažující živočich ráno vstane, sežene si něco k jídlu, zkontroluje vlastní teritorium, možná i rozšíří vlastní geny a pokud ho za celý den nesežralo nic většího, unaven si zaleze do pelechu. Člověk se probudí, zjistí, že zaspal, nadzvukovou rychlostí vyrazí do zaměstnání a vletí pod tramvaj. Kdyby netušil, o kolik minut jde později, použil by normální tempo přesunu a nic by se mu nestalo. Veřejně se přiznávám, nemám ráda čísla.

Jedno malé retro - Deník koule

Psáno při prvním těhotenství, nedoporučuju číst osobám bez smyslu pro nadhled. Opravdu se nesnažím podkopávat svátost mateřství, je to jen a jen pokus o snazší přežití. Druhý měsíc Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel nablblou definici, že těhotenství není nemoc. Buď chlap nebo nějaká zahořklá stará panna. Každopádně v touze dát to těm plodnicím sežrat, když už mají tak stupidní nápady a chtějí se množit. Tak žádné protěžování. Začátek je zatím docela fajn. Nevolnosti se dají přežít. Ačkoliv minulý týden na mě jakýsi navátý zákazník vydechoval pivní výpary a na něco se ptal a já neměla vůbec sílu mu odpovědět, protože jsem se strašně snažila ho nepozvracet. Na druhou stranu jsem se možná nemusela tak ovládat, neměl tam co smrdět a aspoň by si to pro příště rozmyslel. Taky mě děsně bolí prsa. Manžel se zalíbením konstatoval, že jsou větší, poněvadž, jak pravil, on to má v ruce a pozná změnu. Zřejmě si zatím zcela neuvědomuje, jaké zvětšení úplně jiné části těla bude následovat a že z mírně nervní občas zelené manželky se stane funící sentinel. Už mám první fotku miminka, na ultrazvuku zatím vypadá jako puntík a teď by mělo mít asi tak dva centimetry. Jo, nevinné a nenápadné začátky. Třetí měsíc Manžel je posedlý sexem. Zřejmě to bude tím, že já na nějaké laškování nemám teď moc náladu. Včera jsem ho pozorovala, jakým způsobem koukal na vypnutý mrazák. Asi už ho vzruší úplně všechno. Prsa stále bolestivě bojují s gravitací. Když chci běžet, musím si je přidržet. Běhám jen v nejvyšší nouzi. Jsem pekelně náladová. Lidé, kteří mě občas štvali, mě teď vytáčí neustále. Snažím se být shovívavá a vůbec mi to nejde. Byla jsem na další kontrole. Puntík vypadá jako tlustá housenka. Gynekolog si postěžoval na lidskou blbost a vystavil mi těhotenskou průkazku. Teď už mě v tramvaji důchodci ze sedadla nedostanou. Ještě jedna novinka, moje mladší sestra je taky těhotná. Vždycky jsme si byly dost podobné, ovšem tímhle to zřejmě dovedeme k dokonalosti. Čtvrtý měsíc Gynekolog mi při ultrazvukovém měření miminka vyprávěl o svých dvou kamarádech, profesorovi a generálním řediteli. Už týden mu vezou šedesát hřebíků a zatím nedovezli. Na vině jsou malebná česká městečka a jejich restaurační zařízení, kde se již několikrát zarazili. Můj vztah k okolnímu světu se nepatrně zlepšil. Přístup k sexu ani náhodou. Nastávající taťka si kompenzuje utrpení jídlem a doufá, že se mnou něco bude alespoň příští Vánoce. Břicho mi pomalu začíná vyrážet do prostoru. Přerostlo prsa. Rozhodla jsem dělat vzornou matku a chodím plavat. Nejlepší je to v dopoledních hodinách, bazén je skoro prázdný. Ale zas je tam obvykle tříčlenný klan postarších dam, kterým unikl systém rozdělení nádrže na dráhy. Byla jsem obhlédnout obchody s těhotenským oblečením. Už dlouho jsem neviděla tolik strašně střižených a odporně barevných kusů oděvu v jednom dni. Návrhářům těch hrůz zřejmě nedošlo, že mrkváče se přestaly nosit před deseti lety. Sestra zvrací, mně je naštěstí skvěle. Pátý měsíc Puntík je zřejmě kickboxer. Nejlepší čutance jsou do močového měchýře, efekt na nebohé matce okamžitý. Nastávající tatínek se zúčastnil ultrazvukového vyšetření. Vypadal, že je se svým dílem spokojený. Gynekolog přepočítal Puntíkovi končetiny a prstíky, všeho máme standartní počet. Konečně jsem pochopila, proč je pro obézní lidi tak obtížné zavazování tkaniček. Přes břicho to jde mírně řečeno dost špatně. Takže používám způsob ála lovkyně perel.Ve stoje nádech a šup pod hladinu. Rychle zavázat tkaničky, narovnat, výdech a hlavně neomdlít ze změny tlaku. Velká zábava je městská hromadná doprava. Když vefuním do tramvaje, zraky většiny sedících pánů se upřou ven z okýnek. Zbytek pasažérů nevidí nebo nechce vidět. Nakonec se zvedne nějaká starší dáma a pustí mě sednout. Odmítám jen ty hodně roztřesené. Šestý měsíc Chtěla jsem od manžela slyšet, jestli ještě vypadám dobře. Tedy pokud tomu tak vůbec někdy bylo. A ten cynik pravil, že jsem krásná jako laň, štíhlá až v říjnu. Tady je názorně vidět jeho naivita. Domnívá se, že asi tak půl hodiny po porodu se scvrknu na původní velikost. Kamarádka se mě ptala, jestli se nebojím porodních bolestí. Na chvíli jsem se zasnila, představila si, jak běhám po nemocniční chodbě a ječím: "Vyndejte to ze mě, hlavně rychleeeee!!!!!" A tak jsem jí bez hnutí brvy odvětila, že to musím vydržet. Co mi taky zbývá, že ano. Zbožňuji svého ženského lékaře. Slitoval se nade mnou a nechal mě na neschopence, vlastním totiž rozkošné křečové žíly a v práci nemám možnost sedět. Chudák manžel se ze sexuální abstinence zřejmě zbláznil definitivně. Vždycky se začne o něco pokoušet a i když se nebráním, tak po půl minutě řekne : "Víš co? Necháme to na jindy." Má podvyživená sestra začíná vypadat jako ženská, břicho se jí vydalo na obhlídku terénu. Sedmý měsíc Odborníci tvrdí, že pálení žáhy je mírná obtíž, způsobená stoupáním žaludečních šťáv do krku. Omyl. Nejsou to šťávy, jsou to žiletky. Mně osobně pomáhá konzumace rajčat. S nábytkem v pokoji jsme provedli akci škatulata hejbejte se. Takže teď tam sice není k hnutí, ale vešla se postýlka a dvě nové šatní skříně. Dle instrukcí z chytré knihy jsem si připravila zavazadlo do porodnice, kdyby něco. Jediná taška, do které se všechny ty předepsané věci vešly, má rozměry lodního kufru. Nemám ponětí, jak přežít ty zbývající dva měsíce. Už teď jsem nepohyblivá a funím při sebemenší námaze. Námaha rovná se vstát ze židle. Puntík mi téměř neustále olochtává žebra. Taky nastala vedra, ještě že máme doma příjemný chládek. Utěšuje mě, že potomek dosáhl velikosti cca čtyřiceti centimetrů a váhy kilogramu a půl. Jednoho dne už se nevejde a bude muset ven. Doufám. Maminka mi ušila nádherný kapsář na postýlku. Doplnila jsem to vlastnoručně ušitými nebesy. A už mám vyprané všechny mimivěcičky. Osmý měsíc Mám třináct kilo navíc. Kolik asi tak může vážit průměrný hroch? Život se mi scvrkl na pokusy udržet náš pidibyt v obyvatelném stavu přes všechny ty miminkovské věci. A já mám pořád pocit, že až přijde mimčo, budou mi veškeré přípravy na nic. Spím dvanáct hodin denně. Tedy s dvěma malými přestávkami na čůrání a občerstvení. A mám novou obtíž, bolení zad. Jediná obrana je lehnout si. Optimální poloha na boku. Na břiše bych se totiž kymácela a na zádech mě vzrostlý pupík krapet přidušuje. Když jsem viděla svou štíhlounkou maminku opálenou a ještě hubenější následkem turistické dovolené na horách, dostala jsem děsnou chuť prokousnout jí krční tepnu. To bych ji ovšem nejdřív musela chytit, což je v současné době technicky neproveditelné. Jen počkej, zajíci!!! Devátý měsíc Byli jsme v zoo, hroch tam byl taky. Kolik vážil nevím, ale rozhodně měl daleko lepší možnosti než já, protože se zbaběle nechal nadnášet vodou v bazénku. Při kontrole na gynekologii jsem málem nevylezla na vyšetřovací křeslo. Pak při ultrazvukovém zkoumání jsem konverzačně pravila, že už jsem jako koule. A pan doktor, místo aby mě povzbudil a aspoň trošičku mi to vyvracel, řekl jenom: ?Ano!? Včera jsem si chtěla nalakovat nehty na nohou. A ono to nešlo. Nějak jsem se nedokázala zkroutit natolik, abych dopravila nátěrovou hmotu na místo určení. Konečně jsme koupili kočárek. Zůstane pěkně schovaný až do porodu, nehodlám totiž poslouchat řeči pověrčivého příbuzenstva. Užívám si poslední zbytky svobody a těším se a taky se trošku bojím?. Moje malá sestřička porodila předčasně, Kubíček je v inkubátoru a oba na mě čekají v porodnici. Porod Neměla jsem se bát trošku, měla jsem se bát strašně!!! Přesně v den, kdy jsem měla termín, mě ve čtyři hodiny ráno probudily stahy. A rovnou po pěti minutách. Usadila jsem se v křesle, zabalila do deky a vydržela tak až do půl sedmé. Pak jsem probudila manžela, který začal chaoticky pobíhat po bytě a honil mě ať se okamžitě oblíknu a jedem. Do porodnice jsme dorazili v půl osmé. Po přípravě, zahrnující to, že mě porodní asistentka oholila a nacpala do mě klystýrek, při moc pěkné kontrakci jsem strhla wc a šla do sprchy hopsat na balónu. Poté mě odvedli na sál a uložili na lehátko v porodním boxu. Útulné místo, když pominu, co se tam děje. Pak přišel manžel a snažil se být užitečný. Dostával instrukce jako drž mě, sedni si, nešahej na mě a pilně je plnil. Pořád někdo přicházel a odcházel a strkal do mě ruce. Vzhledem k tomu, že se rodilo jako o život a na chodbě už stála fronta, dostala jsem do žíly oxytocin a armáda porodních asistentek plus jedna mlaďounká doktorka a dohlížející pan asistent se mě snažili přinutit, abych to dítě vytlačila ven. Doteď se snažím zapomenout, co jsem jim všechno řekla. Každá druhá věta začínala slovy nešahejte na mě a nebo kdy už bude konec. Víceméně proti mé vůli ze mě vytáhli čtyřkilového chlapečka. Manžel šel hrdě fotit očišťování potomka a já absolvovala něco vyšívání, praskla mi totiž nějaká cévka. Pak jsem si konečně pochovala Ondráška, který byl úplně potichu a vypadal moc krásně. Můj vtipný choť nedbaje stavu mé tělesné schránky se mě půl hodiny po porodu otázal, kdy že bude bratříček. Jeho štěstí bylo jen v tom, že jsem se nemohla zvednout z lehátka a pořádně ho nakopnout. A je to, jsme tři!!!