Skupinka pro rodiče dětiček nejen s autismem: http://www.facebook.com/groups/339222672775772/

středa 20. února 2013

Už zase se mnou není sranda

Díky vlastní či cizí blbosti, souhře náhod nebo kdovíčeho průměrného člověka potkávají katastrofy. Dotyčný se pak následně hroutí - silnější jedinec tuto fázi nepotřebuje absolvovat- pokračuje otřepáváním se, likviduje následky a jede dál. Každý těch cyklů nejspíš vydrží jen určitý počet. Docela bych chtěla vědět, kolik kol ještě dám já. Mám dojem, že už toho mám za sebou vážně až až. Když už po debilovinách mladšího věku včetně následků přišel trvalý vztah a děti, říkala jsem si a teď to přišlo, konečně budu žít normálně. A zase nic. Nejstarší syn kráčí celých svých sedm let tak nějak v souladu se mnou. Dva mladší se zkraje tvářili taky kooperativně, leč časem se mému ladění začali vzdalovat. Snažím se je chápat a brát takové, jací jsou. Jen by mě zajímalo,proč je to kruci tak náročné? Když pozoruju rodiče zdravých dětí, kterak s nimi vzorně kráčejí za ruku a povídají si ale i když něco probíráme s nejstarším synem, v hlubinách se mi ozývá vyčítavé proč..proč oni, proč já? Proč už to do háje nemůžu mít jednodušší? Dle zákonitostí Gaussovy křivky se bude vyskytovat stejný počet lidí s extrémně složitým životem jako s extrémně snadným. Kdo asi tak vyžírá moje štěstí na opačné straně kopečku? Řeč je mocná a když ji nemáte k dispozici, je těžké dojít k porozumění. Kluci mi neumí říct, co je trápí, neumí říct, že - jestli- mě mají rádi. Když se zlobí nebo jsou nešťastní řvou, případně se válí po zemi. Nechtěla bych být v jejich kůži. Já si totiž můžu ulevit, například tady. Můžu zformulovat, co mě trápí, protože myslím ve slovech, která mi mozek umožňuje i vyslovovat. Jen je toho někdy všechno na jednu skřítkovic matku krapet moc....