Fňuk

Varování: Následující text obsahuje krystalickou sebelítost. Poslední dobou mám často pocit, že veškerá vlastní rozhodnutí od stvoření mého já byla špatně. Jsem totiž životní amatérka. Čím víc přemýšlím nad nějakým dilematem, tím větší je pravděpodobnost, že si zase vyberu špatně. Nevím, jak to dělám, ale dělám to zatraceně dokonale. Výsledek toho všeho je můj současný život. V pět ráno mě budí naše autíčko. Obvykle tím, že mi začne oštípávat břicho, smát se, vykřikovat svoje milované e a pokud odmítám okamžitě opustit pelech, zpestří mi to krkáním. Nechutné? Ano, ale jemu je to putna. Vzhledem k tomu, že všichni tou dobou obvykle chrní, ještě ráda vstanu a jdu dělat poskoka. No a tak podobně to probíhá celý den. Vlaju za dětmi a jejich požadavky a snažím se nezbláznit se. Aby se nejstarší necítil odstrčený, abych nezanedbávala nejmladšího, aby prostřední moc neřval a v předsíni nekopal do dveří. Přeci jen bydlíme v králíkárně, kde přebývá ještě pár sousedů. Všichni jsou moc milí a tolerantní a nerada je nechávám mučit hlukem našeho drahouška. V pátek minulý týden jsme přišli domů ze školky a družiny, já zpocená jako vstup do pověstného chovatelského zařízení jsem se svalila na koberec a myslela, že už nevstanu. Vstala, samozřejmě. Auťulda nutně potřeboval oběd, takže poskok poskakoval dál. Ranní ptáče už by dávno chcíplo, já nemůžu. Výchova zdravého dítěte je věda. Výchova dítěte mentálně omezeného je masakr. Jak to kruci vyvážit ? Jak neublížit jemu a přitom netrápit sebe ani ty další osoby blízké mému srdci? Až tohle vymyslím, nechám si to patentovat. Zatím mám pocit, že tvořím jednu botu za botou. A jako obvykle s těmi nejlepšími úmysly. Vždycky jsem si myslela, že budu dělat práci, která mě naplní a moje žití nebude zbytečné. Taky jsem vždycky toužila být normální. Úplně všední, nenápadná, za svým si jdoucí. Naivně jsem předpokládala, že budu mít zdravé, přiměřeně zlobící potomstvo. Všechni je jinak. Otročím dítěti, které mi to neumí vracet. Opravdu nejsem příznivkyně řečí, že postižené dítě je dar. Asi jedu na špatných drogách nebo co. Jsem nešťastná, frustrovaná, unavená a nespokojená. Ale to neznamená, že toho našeho poděsa nemám ráda. Vězí mi v srdci tak hluboko, že kdyby ho někdo chtěl dostat ven, zabije mě to. A tak si vesele umírám zaživa a přitom se snažím přežít. Jak to tak po sobě čtu, jestli přijdu o zbytek nadhledu, skončím pod vlakem nebo v psychiatrické léčebně. Těšit mě na tom může to, že tak či tak si konečně pořádně odpočinu ;)